Článek
Někdy mám pocit, že celý můj milostný život se dá shrnout do jediné otázky, kterou si kladu znovu a znovu, pokaždé s jiným jménem v hlavě. Je lepší být s někým, kdo mě miluje… nebo s někým, po kom toužím?
Protože pravda je, že tyhle dvě věci se překvapivě málokdy potkají ve stejné osobě.
Na jedné straně stojí on. Muž, který tu je. Píše. Volá. Pamatuje si, jakou kávu piju. Ví, kdy mám špatný den, a nijak ho to neděsí. Je stabilní jako pravidelná výplata a bezpečný jako byt, kde znáš každý zvuk. A přesto, když mě políbí, cítím spíš vděčnost než vzrušení. Klid, ale ne oheň.
A pak je tu ten druhý. Ten, který ve mně rozsvítí všechna světla najednou. Stačí jedna zpráva a mám pocit, že se mi zrychlil tep. Je nepředvídatelný, nejasný, občas vzdálený. Když je se mnou, je to intenzivní. Když není, je to prázdné. Touha s ním není bezpečná, ale je živá. A někdy mám pocit, že právě bolest je důkazem, že to bylo skutečné.
A tak stojím mezi dvěma extrémy a přemýšlím, proč nás společnost učí, že správná odpověď je ta první. Že bychom si měly vybrat muže, který nás miluje, protože láska je prý víc než chemie. Protože stabilita je důležitější než vášeň. Protože klid je známkou dospělosti.
Jenže co když klid bez touhy není láska, ale jen dobře fungující dohoda?
A co když touha bez lásky není romantika, ale závislost?
Možná největší problém není v tom, koho si vybereme, ale v tom, že si tyto dvě věci neustále stavíme proti sobě. Jako by láska a touha nemohly existovat zároveň. Jako by dospělost znamenala vzdát se motýlů v břiše. Jako by vášeň byla něco, co patří jen do začátků a pak se musí uklidit, aby se vešel život.
Pamatuji si vztahy, kde mě někdo miloval tak tiše, že jsem začala pochybovat sama o sobě. A jiné, kde jsem někoho chtěla tak silně, že jsem zapomněla, kdo vlastně jsem. Ani jedno nebylo správně. Ani jedno mě nenechalo celou.
Možná jsme si špatně položily otázku. Možná by neměla znít: Je lepší být s někým, kdo mě miluje, nebo s někým, po kom toužím? Možná by měla znít: Proč bych měla volit mezi tím, že jsem milovaná, a tím, že se cítím živá?
Protože být s někým, kdo tě miluje, ale ty necítíš touhu, je jako mít krásný byt bez oken. Všechno funguje, ale nikdy tam není světlo. A být s někým, po kom toužíš, ale kdo tě nemiluje, je jako žít v domě plném světel, ale bez střechy. Všechno je intenzivní, ale nic tě nechrání.
A někde hluboko v sobě tušíme, že skutečná láska by měla být obojí. Bezpečí i vášeň. Klid i napětí. Touha, která nebolí, a láska, která neuspává.
Možná jsme se jen naučily spokojit se s polovinou, protože nám nikdo neřekl, že chtít obě věci není naivní. Že není nerozumné chtít někoho, kdo nás bude milovat nahlas a zároveň nás bude přitahovat tak, že se nám zatočí hlava. Že standardy nejsou rozmar, ale kompas.
A tak si dnes říkám, že nechci být s někým jen proto, že mě miluje, pokud u toho musím umlčet část sebe. A nechci být s někým jen proto, že po něm toužím, pokud u toho ztrácím svou hodnotu. Nechci volit mezi bezpečím a vášní. Chci vztah, kde se nebudu ptát, jestli je to dost.
Možná je lepší zůstat chvíli sama, než se usadit v lásce, která je buď prázdná, nebo bolestivá. Možná největší odvaha není vybrat si jednoho z nich. Možná největší odvaha je odejít od obou a věřit, že někde existuje někdo, u koho nebudu muset volit.
A tak se ptám sama sebe, stejně jako tolikrát předtím:
Je lepší být s někým, kdo mě miluje, nebo s někým, po kom toužím?
A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že správná odpověď zní:
Je lepší nebýt s nikým, kdo mi dává jen polovinu.
