Článek
Na sociálních sítích existují dva typy rodičů. Ti první mají děti pořád někde venku. Na horách, v lese, na túře, na výšlapu, na treku, na výpravě, na expedici. Děti v softshellu, rodiče v merinu, všichni šťastní, zpocení, s výhledem a popiskem typu „rodina, příroda, vděčnost“.
A pak jsme tu my. Dítě v teplákách, já v pyžamu, pes mezi námi, Netflix puštěný, sušenky na stole. Výhled maximálně na balkon a sousedovu satelitní anténu.
A dlouho jsem měla pocit, že bych se za to měla stydět.
Protože všude kolem mě jsou rodiče, co „jsou pořád venku“. Jezdí s dětmi na hory i v dešti. Vstávají v šest, aby stihli východ slunce. Nosí batohy, termosky, tyče, mapy a děti, které už ve čtyřech letech vědí, co je převýšení.
A pak přijde otázka: „A vy jezdíte kam?“
A já: „No… my spíš… jsme doma.“
Ticho. Takové to ticho, ve kterém se mentálně zapisujete do kolonky „líná matka bez vztahu k přírodě“.
Jenže pravda je mnohem prostší. My prostě nejsme horský typ. My nejsme rodina, co se dobrovolně potí do kopce, aby si nahoře dala studený čaj a fotku s nápisem „stálo to za to“.
Pro nás „stálo to za to“ znamená, že jsme se všichni vyspali, nikdo se nepohádal a doma je klid.
Můj syn nemá zážitky z horských túr. Má zážitky z toho, jak spolu ležíme na gauči, čteme si, koukáme na filmy, hrajeme deskovky a občas jdeme ven, když se nám chce. Ne když by se „mělo“.
A dlouho jsem měla pocit, že mu tím ubližuju. Že mu něco beru. Že nebude mít „správné dětství“. Že jednou bude vyprávět terapeutovi, že nikdy nebyl na ferratě.
Pak jsem si ale všimla jedné věci. Ty děti z hor často vypadají stejně unaveně jako ty z gauče. Jen jinak unaveně.
Unavené z výkonu. Z programu. Z neustálé aktivity. Z toho, že se pořád „něco dělá“. Že každá sobota musí být zážitek, každá neděle výlet, každé prázdniny dobrodružství.
Jako by obyčejné bytí nestačilo.
My doma děláme něco, co je dnes skoro podezřelé: nic. Nemáme plán. Nemáme cíl. Nemáme harmonogram. Někdy se prostě jen válíme, mluvíme, mlčíme, koukáme z okna.
A víte co? Nikdo z nás z toho zatím neumřel. Naopak. Syn se umí nudit. Umí si vymýšlet program. Umí být sám se sebou. Nečeká, že ho někdo pořád zabaví.
A hlavně – není neustále hodnocený. Nikdo mu neměří kroky, kilometry, výškové metry, výkony, zážitky.
Nemá dětství jako instagramový projekt.
Samozřejmě, že občas jedeme ven. Jdeme do lesa, do parku, na výlet. Ale ne s pocitem, že „by se mělo“. Spíš s pocitem, že „nám se chce“.
A to je možná ten největší rozdíl.
Protože spousta rodičů dneska nechodí s dětmi na hory proto, že je to baví. Ale proto, že se to očekává. Proto, že je to správné. Proto, že by jinak měli pocit, že nejsou dost dobří rodiče.
Jako by existoval jediný správný model dětství: aktivní, sportovní, přírodní, výkonný.
A my do něj prostě nezapadáme.
My jsme rodina, která má ráda ticho. Pohodu. Pomalost. Domov. Bez batohů, bez termosky, bez potřeby něco dokazovat světu.
A já už se za to neomlouvám.
Neomlouvám se za to, že moje dítě nelezlo na Sněžku v pěti letech. Neomlouvám se za to, že nezná názvy všech stromů. Neomlouvám se za to, že víc než turistické značky zná cesty v našem bytě.
Protože možná z něj nebude horolezec.
Ale je z něj dítě, které se cítí doma bezpečně. A to mi přijde jako úplně slušný základ pro život.
A jestli je to málo dobrodružné pro internet?
Upřímně – internet u nás nebydlí. My ano. A to mi zatím stačí.
