Článek
Existují dva typy dětství. To první má rozvrh. To druhé má pyžamo.
To první dítě ví, že v pondělí je angličtina, v úterý plavání, ve středu keramika, ve čtvrtek fotbal a v pátek tanečky. Má diář plnější než manažer střední firmy a ví, kde má být, s kým a v kolik.
To druhé dítě se v sobotu ráno probudí, podívá se na mě a zeptá se: „Mami, co dneska budeme dělat?“ A já odpovím: „Nevím.“ A ono řekne: „Tak dobře.“ A zůstane v pyžamu.
A někde hluboko ve mně se ozve hlas, že tohle není dost ambiciózní.
Protože dnešní ideální dítě má kroužek každý den. Má rozvíjet talent. Má mít pohyb. Má mít sociální vazby. Má být vedené. Má být stimulované. Má mít program. A ideálně ještě vášeň.
Moje dítě má vášeň pro deku a kakao.
A dlouho jsem měla pocit, že to je špatně. Že bych ji měla víc „aktivizovat“. Že bych měla něco vymýšlet. Že bych ji měla někam přihlásit, protože jinak jí „něco uteče“.
Jenže když se podívám na ty děti s plným rozvrhem, vidím často něco, co se moc neukazuje na fotkách: únavu. Věčné přesuny. Rychlé svačiny. Nedělní večery s pocitem, že víkend vlastně nebyl.
Moje dítě má víkend, který vypadá jako zrušený program. Žádný budík. Žádné „rychle, nestíháme“. Žádný batoh, žádná lekce, žádný trenér. Jen čas. Dlouhý, pomalý, trochu rozmazaný.
V sobotu dopoledne je ještě v pyžamu. V poledne taky. Ve tři odpoledne se ptá, jestli si může dát další kakao. V pět večer má pocit, že „se vlastně nic nedělo“. A já si připadám provinile, že jsem nic „nezařídila“.
Protože rodičovský svět mi podsouvá, že nicnedělání je promarněná příležitost. Že každá volná hodina by se měla využít. Rozvojově. Smysluplně. Efektivně.
Ale možná právě tyhle pyžamové víkendy jsou největší rozvoj, jaký můžu nabídnout.
Dítě se učí, že nemusí pořád někam patřit. Že nemusí pořád podávat výkon. Že nemusí mít plán, aby mělo hodnotu. Že může existovat jen tak. Bez programu. Bez cíle. Bez hodnocení.
A to je dovednost, kterou dneska neumí skoro nikdo.
Kolik dospělých kolem sebe znáte, kteří dokážou celý den nic nedělat bez pocitu viny? Bez myšlenky, že by „měli“ něco stihnout? Bez potřeby se obhajovat?
My jsme generace, která má problém vypnout. A přesto máme pocit, že naše děti by měly jet na plný výkon už od školky.
Já nechci dítě, které bude mít perfektní rozvrh, ale nebude umět být samo se sebou. Nechci dítě, které bude mít deset kroužků, ale žádný klid.
Možná moje dítě nebude umět hrát na tři nástroje. Možná nebude mít sportovní medaile. Možná nebude mít fotky z každého víkendu.
Ale bude umět něco jiného: zpomalit. Nudit se. Ležet v pyžamu a nemít pocit, že je to špatně.
A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že tohle je jedna z nejcennějších dovedností, jaké může člověk mít.
Takže ano. Jiné děti mají kroužek každý den. Moje má pyžamové víkendy.
A už se za to neomlouvám. Protože možná zrovna tím ji připravuju na svět, který ji jednou semele tempem. A ona bude aspoň vědět, že existuje i jiný režim než výkon.
Režim: být.
V pyžamu.
Bez plánu.
A v klidu.
