Článek
Než jsem měla dítě, upřímně jsem si myslela, že mateřská bude takové zvláštní volno. Že budu sice doma, ale zároveň v klidu. Že si budu číst, chodit na procházky, pít kávu, když dítě spí. Že to bude náročné, ale „jinak“ než práce. Méně stresu, méně tlaku, víc pohody.
Realita mě doběhla už první týden.
Najednou jsem byla doma celý den – a přitom jsem si neměla kdy dojít ani na záchod. Jíst jsem začala ve stoje. Kávu jsem pila studenou. Spánek se rozpadl na dvacetiminutové úseky. A hlava byla pořád v pohotovosti. Pořád jsem někoho hlídala, řešila, uklidňovala, přebalovala, krmila, uspávala.
Bez přestávky. Bez konce směny.
V práci jsem aspoň věděla, kdy mám pauzu. Kdy jdu domů. Kdy zavřu notebook a hotovo. Na mateřské neexistuje „hotovo“. Dítě nezná pracovní dobu. Nepočítá hodiny. Nepřemýšlí nad tím, jestli jsi unavená. Prostě tě potřebuje. Pořád. Teď hned.
Nejtěžší pro mě nebyla fyzická únava, ale ta psychická. To, že jsem nikdy nebyla úplně sama. Že jsem neměla ani minutu, kdy bych nemusela být v roli mámy. Že i když jsem seděla na gauči, moje hlava jela na plné obrátky: co bude jíst, kdy půjde spát, jestli je zdravé, jestli jsem něco neudělala špatně.
Byla jsem doma, ale nikdy jsem si skutečně neodpočinula.
A pak přišly poznámky okolí. „Ty se máš, jsi doma.“ „Aspoň si odpočineš.“ „Mateřská je pohoda.“ „Já bych si to s tebou klidně vyměnil.“ A ve mně se míchal vztek s pocitem viny. Protože jsem se cítila vyčerpaná, ale zároveň jsem měla pocit, že bych se tak cítit neměla.
Vždyť jsem „jen“ doma.
Jenže být doma s dítětem neznamená být doma pro sebe. Znamená to být neustále k dispozici. Znamená to dávat pozornost, energii, trpělivost. Znamená to řešit tisíc drobností denně, které nikdo nevidí, ale bez nich by se všechno rozpadlo.
Nikdo ti nezatleská za to, že jsi celý den fungovala. Nikdo ti nedá výplatu za to, že jsi uklidnila hysterický záchvat, utřela slzy, vymyslela program, uvařila, uklidila, vyprala, uspala. Všechno se bere jako samozřejmost.
A ty se večer díváš na hodiny a nechápeš, kam ten den zmizel. Nemáš hotový žádný „výsledek“, žádný projekt, žádný uzavřený úkol. Jen jsi přežila další den.
Pamatuju si moment, kdy jsem se po pár měsících poprvé vrátila na brigádu. Seděla jsem v kanceláři, pila teplou kávu, měla klid na dokončení jedné věci. A v hlavě mi proběhlo: tady si vlastně odpočívám.
To mě úplně šokovalo.
Práce, kterou jsem dřív považovala za náročnou, byla najednou mentální dovolená. Protože jsem tam měla strukturu. Ticho. Dospělé rozhovory. Možnost dojít si na záchod bez doprovodu. Dokončit myšlenku. Být chvíli sama sebou, ne jen máma.
Mateřství mě naučilo, že únava není vždy vidět. Že můžeš celý den „nic nedělat“ a přitom být úplně vyždímaná. Že psychická zátěž je často horší než fyzická. A že péče o druhé je práce, která se nedá změřit ani spočítat.
Dnes už se nestydím říct, že jsem unavená. I když jsem doma. I když „nic oficiálně nedělám“. Protože vím, kolik energie stojí být pořád k dispozici, pořád empatická, pořád trpělivá.
Mateřství není dovolená. Je to nejintenzivnější období mého života. Krásné, silné, hluboké – ale rozhodně ne odpočinkové.
A kdykoliv teď slyším, že „ženy na mateřské si vlastně užívají volno“, mám chuť jen tiše říct: přijď si to zkusit na týden. Bez pauzy. Bez úniku. Bez možnosti vypnout. A pak si o té dovolené můžeme znovu promluvit.
