Článek
Když děti chtějí svobodu a já chci aspoň ticho na záchodě, je přesná definice moderního rodičovství. Oni mluví o právech, prostoru a hranicích. Já mluvím o dveřích. Zamykacích. Ideálně s neprůhledným sklem a zvukovou izolací.
Moje děti chtějí:
– rozhodovat o svém životě,
– mít vlastní názor,
– nebýt kontrolované,
– dělat si věci po svém.
Já chci:
– sedět pět minut sama,
– nebýt oslovovaná,
– nebýt se ptána,
– nebýt součástí žádného rozhovoru.
Podle dětí jsem příliš kontrolující. Podle mě jsou příliš… všude.
„Mami, potřebuju soukromí!“
Říká dítě, které mi čte zprávy přes rameno, stojí u sprchy a ptá se, co dělám na záchodě.
Soukromí je u nás jednostranný koncept. Děti ho vyžadují. Já ho teoreticky podporuju. Prakticky ho nemám.
Jakmile zavřu dveře, okamžitě se ozve:
„MAMI?“
„Ano?“
„Kde jsi?“
„Na záchodě.“
„A co tam děláš?“
To je otázka, na kterou nikdy neexistuje správná odpověď.
Nejvíc mě fascinuje, že děti chtějí svobodu, ale zároveň mě potřebují ke všemu.
„Chci si rozhodovat sám!“
„Dobře.“
„Mami, kde mám ponožky?“
„Nechci, abys mě kontrolovala!“
„Dobře.“
„Mami, co mám dělat?“
„Chci mít vlastní prostor!“
„Dobře.“
„Mami, pojď se mnou.“
Je to jako revoluce, kterou někdo vyhlásí, ale pořád chce, abyste mu krájela jablko.
Děti chtějí být samostatné. Ale jen v teorii. V praxi chtějí být samostatné pod dohledem, s občerstvením a plnou technickou podporou.
Já mezitím chci jen základní lidské právo: být chvíli neviditelná.
Sednout si na záchod bez publika.
Dát si sprchu bez dotazníku.
Vypít kafe bez přerušení.
To jsou moje sny. Malé. Skromné. Prakticky nedosažitelné.
Když řeknu:
„Potřebuju chvilku pro sebe.“
Děti slyší:
„Teď je ideální čas řešit všechno.“
„Mami, kdy bude večeře?“
„Mami, můžu si vzít tablet?“
„Mami, on na mě kouká.“
„Mami, já se nudím.“
Vesmír má zvláštní smysl pro humor. Vždycky, když se snažím zmizet, stávám se nejdůležitější osobou na planetě.
Děti chtějí svobodu, ale neumí být samy ani tři minuty.
Já chci být sama, ale nesmím.
Střet generací v plné kráse.
Oni chtějí prostor. Já chci ticho.
Oni chtějí nezávislost. Já chci zamykat.
Oni chtějí být slyšet. Já chci neslyšet.
A přesto, když se mi náhodou povede být opravdu sama. Děti jsou pryč. Dům je tichý. Nikdo mě nevolá.
Sedím na tom záchodě. V tichu. A po dvou minutách mám divný pocit.
Něco mi chybí.
Protože i když toužím po svobodě v podobě zavřených dveří, jsem si zvykla na svět, kde mě někdo potřebuje neustále.
Takže realita je:
Děti chtějí svobodu.
Já chci ticho.
Nikdo z nás ho nikdy nedostane úplně.
Ale všichni si na to budeme celý život stěžovat.
