Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit hovínko. Ne takhle detailně. Ne s takovou vážností. A už vůbec ne ve srovnání s cizími dětmi na internetu. Přesto se to stalo. Jednoho odpoledne, kdy jsem stála nad přebalovacím pultem, dívala se do pleny a měla pocit, že něco je… jinak.
Ne špatně. Jen jinak.
Byla jsem čerstvá máma, vybavená základními informacemi, přebalem plným krémů a hlubokou potřebou dělat všechno správně. Když mimísek vykonal potřebu, zpozorněla jsem. Barva nebyla úplně ta, co jsem čekala. Konzistence také ne. A frekvence? No, ta už vůbec neodpovídala mým představám o „normálu“.
Udělala jsem to, co dnes udělá každý zodpovědný rodič. Otevřela jsem internet.
„Jak často má kakát miminko?“
„Barva stolice u kojence.“
„Je normální, když miminko kaká jednou za tři dny?“
A pak jsem našla fórum.
Fórum plné matek, které věděly. Všechny. Jejich děti kakaly ukázkově. Pravidelně. Správně. Zdravě. Některé dokonce poeticky.
„Náš malý kaká po každém kojení, krásně hořčicově.“
„U nás je to jednou denně, ale konzistence ideální.“
„Dcera kaká zásadně ráno, poznám to podle zvuku.“
Zírala jsem na obrazovku a pak zpátky do pleny. Můj mimísek kakal jinak. Ne podle tabulek. Ne podle fóra. A hlavně ne tak, jak kakají děti, jejichž matky o tom dokážou napsat tři odstavce bez zaváhání.
Začala jsem pochybovat. Dělám něco špatně? Mám špatné mléko? Jím špatně? Dýchám špatně? Možná jsem jedla jogurt. Nebo rajče. Nebo obojí.
Četla jsem dál. Každý příspěvek byl nová diagnóza. Každý komentář další důvod k panice. „Tohle už bych řešila s pediatrem.“ „Nám to takhle začalo a pak měl intoleranci.“ „Poslouchej intuici.“
Jakou intuici? Já sotva poznala den v týdnu.
Začala jsem si všímat všeho. Každého zvuku, každého zatnutí, každého pohledu, který mohl naznačovat blížící se kakání. Byla jsem ve střehu. Připravená. Neustále porovnávala. S dětmi z fóra. S dětmi kamarádek. S dětmi, které jsem nikdy neviděla, ale měla pocit, že je znám lépe než vlastní sousedy.
Jednou jsem to nevydržela a napsala příspěvek. Opatrně. Nechtěla jsem znít hystericky, ale ani ledabyle. Popsala jsem barvu, konzistenci, frekvenci. Čekala jsem.
Odpovědi přišly rychle. Hodně rychle.
„To není úplně ideální.“
„Každé dítě je jiné, ale…“
„Měla bys to sledovat.“
„Nám to takhle kakalo před změnou mléka.“
Zavřela jsem notebook a měla chuť brečet. Mimísek mezitím spal. Klidně. Spokojeně. Jako někdo, koho absolutně netrápí, že kaká jinak než děti z fóra.
Další den jsme šli k pediatričce. Podívala se na mě, vyslechla popis a pak se usmála. „A prospívá? Spí? Je spokojený?“ Přikývla jsem. „Tak je to v pořádku,“ řekla a tím ukončila celé drama, které ve mně rostlo několik dní.
Cestou domů jsem si uvědomila, jak snadno se necháme vtáhnout do srovnávání. Jak rychle uvěříme, že existuje jeden správný způsob. I u tak obyčejné věci, jako je kakání.
Dnes už se na fórum dívám méně. A do pleny s větším klidem. Můj mimísek kaká po svém. Ne podle tabulek. Ne podle cizích dětí. Ale podle sebe.
A já se učím, že to možná stačí.
