Článek
Kojení na veřejnosti je fascinující sociální experiment. Stačí si sednout na lavičku, vyndat dítě z nosítka a najednou jste středem pozornosti, jako byste si na prsa přivázala blikající neon „BREAKING NEWS“. A co je ještě lepší, lidé, kteří by vás jinak ignorovali, náhle pocítí hlubokou potřebu se vyjádřit. Konečně jejich moment zářit: komentátoři veřejného dobra, rytíři slušnosti, strážci estetiky prsou.
Je zvláštní, že prsa jsou v pohodě, dokud jsou v reklamě na sprchu, pivo, auto nebo klidně i šroubky. Jakmile přesně stejný orgán plní přesně tu biologickou funkci, ke které byl vytvořen, začínají se někteří svíjet, jako kdyby se dívali na záběry z hororového filmu. Možná čekají, že dítě po kojení vstane, promluví hlubokým hlasem a vyhlásí převrat.
Argumenty jsou obvykle ty samé:
„Tohle by se mělo dělat doma.“
Skvěle. A proč? Protože jíst se má ve sklepě? Protože jídlo je intimní moment mezi člověkem a rohlíkem? Když je mimino hladové, není to něco, na co jde dát pauzu. Zkuste to někdy: „Zlato, vydrž, maminka teď nemůže, protože kolem sedí lidé, kteří mají problém s realitou.“ Výsledek: orchestrální řev, který přivolá sociálku dřív než vaše latte vychladne.
Další oblíbený klenot:
„Je to nevhodné, mohlo by to někoho vzrušit.“
Je-li pohled na malé dítě papající mléko erotický, tak je to, přátelé… jiný problém. A rozhodně to není problém kojící mámy. Doporučujeme vyhledat terapeuta, ne bránit dítěti jíst.
Pak tu máme kategorii „já to chápu, ale mohlo by to být diskrétnější“. Tím se obvykle myslí: nasaďte si stan velikosti cirkusového šapita, nejlepší nejlépe ze sametu a s logem něčeho decentního, třeba „sorry, že existuju“. Ideálně dítě uvnitř ani neuvidí, ale hlavně aby všichni kolem měli čistý estetický zážitek.
Ve skutečnosti je veškeré pohoršení především o tom, že veřejný prostor není zvyklý na nic, co není uhlazené, kontrolované a bezbiologické. Realita těla je problematická. Člověk jim může na ulici vidět do plic díky průsvitnému topu, ale nedej bože, aby prso něco dělalo.
Kojení na veřejnosti není provokace. Je to prostě jeden z tisíce běžných úkonů dne. Něco jako otevřít si vodu. Jen u toho někdy trochu teče mléko. Většinou do dítěte. A pokud někomu vadí, že dítě jí, doporučuji hluboký nádech, napočítat do deseti a… podívat se jinam. To je ta věc, co se dělá, když nechcete něco vidět. Funguje to skvěle.
A teď mě omluvte. Jdu vykrmit malé mládě. Venku. U lidí. Hrozné.
A ani si nevezmu ten kojo-šátek velikosti rodinného stanu.
