Článek
Když jsme se nastěhovali do bytu v suterénu, říkali nám: hlavně nedupejte. Přikývla jsem. Věděla jsem, že ticho je křehká věc. Že v domě, kde spolu bydlí desítky životů, se musí chodit opatrně nejen po podlaze, ale i po nervech těch druhých.
Nečekala jsem ale, že nejhlasitější bude právě strop.
Ve dne to ještě šlo. Občasné kroky, občasné hlasy. Bydlení. Život. Jenže večer, když naše malá usnula a my si konečně sedli na gauč, začínal jiný režim. Nahoře se rozběhly děti, židle klouzaly po podlaze, jako by je někdo zkoušel poslat do jiného bytu, a mezi tím vším hlasitý smích dospělých. Zvuk, který se nedal vypnout.
Ticho dole, hluk nahoře. Dva světy oddělené jen několika centimetry betonu.
Jednou jsem to nevydržela a zazvonila. Muž otevřel dveře, překvapený, možná i trochu zaskočený. Omluvil se. Řekl, že to netušil. Na pár dní bylo klid. Člověk má zvláštní schopnost doufat, že problémy se vyřeší samy, když se na ně chvíli nemyslí.
Nevyřešily.
O víkendu se to vrátilo. Dupání až do jedenácti. Rány, jako by něco padalo. Smích, který se rozléhal i ven na naši terasu. Seděla jsem s knihou v ruce a místo příběhu poslouchala cizí kroky. Moje věty se rozpadaly pod cizími podrážkami.
Začala jsem si psát poznámky. Ne kvůli stížnostem. Kvůli sobě. „Sobota, 22:38. Běhání.“ „Neděle, 21:55. Posouvání nábytku.“ Mezi ty suché zápisy se mi začaly vplétat jiné věty. O tom, jak se domov pozná podle zvuku. O tom, že klid není luxus, ale základ.
V bytovém domě se neodehrávají jen příběhy za zdmi. Odehrávají se i nad hlavou. A někdy máte pocit, že váš vlastní život je jen kulisa pro něčí cizí večírek.
Nechci nikoho poučovat. Vím, jaké to je mít děti. Vím, že život není tichý. Ale vím také, že existuje rozdíl mezi zvukem života a hlukem, který druhým bere možnost nadechnout se.
Možná to celé jednou utichne. Možná si někdo nahoře koupí koberec. Možná si někdo uvědomí, že pod jeho nohama někdo čte, někdo uspává dítě, někdo se snaží psát.
Do té doby budu psát dál. Protože někdy je jediný způsob, jak přežít hluk, proměnit ho v příběh.
