Článek
Nikdy jsem nikoho nenahlašovala. Nejsem ten typ člověka. Na online platformách si prodám pár věcí po dětech, něco koupím, poděkuju, pošlu balík a tím to pro mě končí. Jenže pak přišlo obyčejné čokoládové vajíčko.
Půl roku jsem ho nemohla koupit synovi v běžném obchodě. Regál byl pokaždé prázdný. Ne jednou. Ne náhodou. Pokaždé. A pak jsem ho našla online. Ne jedno. Desítky kusů. Za dvojnásobnou cenu. Profil vedle profilu. Stejný produkt, stejná fotografie obalu, na kterém je jasně napsané, že jde o čokoládu.
A tady začal můj problém.
Na platformě Vinted jsou potraviny podle pravidel zakázané. Není to šedá zóna. Je to přímo v podmínkách. Přesto se čokoládová vajíčka prodávala dál. Jen ne jako jídlo. Jako figurky. Jako sběratelské předměty. Jako „dekorace“.
Řekla jsem si, že to zkusím nahlásit. Ne z pomsty. Ne proto, že bych někomu přála zákaz účtu. Ale proto, že mi vadí uměle vytvořená situace, kdy někdo vykoupí zboží z běžného obchodu, zdraží ho a ještě poruší pravidla platformy, která to oficiálně zakazuje.
Poprvé jsem zvolila kategorii zakázaný předmět. Odpověděl automat. Děkujeme, řešíme. Reálně se nestalo nic. Inzerát zůstal. Zkusila jsem jinou cestu. Zavádějící popis. U některých inzerátů to prošlo, u jiných ne. Úspěšnost zhruba padesát na padesát. I když na obalu bylo přímo napsané, že jde o čokoládu.
Pak jsem narazila na profil, kde bylo v popisu otevřeně uvedeno, že prodává mimo tlačítko Vinted a pouze po domluvě. To je také proti pravidlům. Nahlásila jsem obcházení systému. A tam přišel největší „úspěch“. Profil buď zmizel, nebo si smazal všechny inzeráty. Nevím, jestli dostal ban, nebo jen uklidil. Ale na chvíli bylo ticho.
A tehdy mi došlo něco mnohem podstatnějšího.
Místo toho, aby systém automaticky rozpoznal zjevné porušení pravidel, jsem já přemýšlela, jak formulovat hlášení tak, aby ho nevyřešil jen robot. Místo jednoduchého kliknutí jsem hledala správnou kombinaci slov, aby se tím vůbec někdo zabýval.
Nejde o to někoho poškodit. Nejde o osobní vendetu. Jde o princip. Chápu přeprodej tenisek. Chápu přeprodej limitovaných hraček. Kdo chce, zaplatí. Ale jídlo? Potravina pro děti? Vykoupená z regálů a přeprodávaná s marží, zatímco jiní půl roku nenarazí na jediný kus?
Možná je to maličkost. Jedno blbé čokoládové vajíčko. Ale přesně na takových maličkostech se pozná, jestli pravidla platí pro všechny stejně, nebo jen pro ty, kteří je dodržují.
Nejvíc mě nezklamali samotní překupníci. Ti jen využili příležitost. Zklamalo mě tiché přehlížení. To, že část inzerátů projde, část ne. Že i při jasném porušení je výsledek loterie. A že běžný uživatel musí být trochu detektiv, aby dosáhl alespoň poloviční spravedlnosti.
Doprodám svoje věci a skončím. Ne z trucu. Ale proto, že nechci být součástí prostředí, kde mám víc práce s vymýšlením, jak upozornit na porušení pravidel, než ti, kteří je obcházejí.
Možná se mýlím. Možná je to jen kapka v moři. Ale pro mě to byl moment, kdy se něco zlomilo. A to kvůli obyčejnému čokoládovému vajíčku.
Zdroj: osobní zkušenost
