Článek
Probudila jsem se s pocitem, že dnes změním svět. Minimálně ten náš kuchyňský. Otevřela jsem Instagram a nechala se inspirovat ženami, které evidentně vstávají ve čtyři ráno, aby jejich děti měly na snídani smoothie bowl v barvách duhy, posypanou granátovým jablkem a třemi lístky máty naaranžovanými podle feng-šuej.
Řekla jsem si: Proč ne já? Copak nemám mixér? Copak neumím nakrájet banán? Copak neumím předstírat, že chia semínka nejsou jen malá podezřelá zrníčka, která se lepí úplně všude?
Rozjela jsem to ve velkém stylu. Do mixéru šel banán, mango, řecký jogurt (ten drahý, protože láska k dítěti se přece měří cenou jogurtu), trochu medu a kapka kokosového mléka, které jsem si koupila kdysi v záchvatu zdravého životního stylu. Výsledek? Krém jak z reklamy. Barva mezi západem slunce a filtrem Valencia.
Nalila jsem směs do misky. A teď přišla ta umělecká část. Borůvky do kruhu. Plátky jahod do vějíře. Banánové kolečko sem, chia tam. Nakonec jsem vytvořila srdce z malin, protože láska musí být vidět. Stála jsem nad tím výtvorem jako renesanční mistr nad freskou. Chyběl jen podpis.
Samozřejmě jsem to vyfotila. Z pěti úhlů. Se světlem zleva. Se světlem zprava. S hrnkem kávy v pozadí. Pak bez hrnku. Pak jsem přidala ubrousek, aby to působilo nenuceně. Dvacet minut života, které mi už nikdo nevrátí.
A pak přišla ona. Moje dcera. Rozespalá, vlasy jak po zásahu statickou elektřinou, pyžamo s jednorožcem, který už dávno ztratil třpyt.
„Jé,“ řekla.
To „jé“ nemělo dostatečnou hloubku. Nebylo to „jé, mami, jsi bohyně snídaní“. Bylo to spíš „jé, něco je jinak a já nevím, jestli je to dobře“.
„Udělala jsem ti smoothie bowl,“ pronesla jsem tónem, kterým se běžně oznamuje narození dalšího potomka.
Podívala se na misku. Naklonila hlavu. Přiblížila obličej. „Proč je to studený?“
„Protože je to svěží,“ odpověděla jsem.
„A proč je to slizký?“
„To je ta textura.“
Následovalo ticho. To dlouhé, hodnotící. Pak otevřela lednici. Vyndala máslo. Sáhla po salámu. A vytáhla rohlík.
„Já si dám točeňák,“ oznámila klidně, jako by právě nepošlapala moje instagramové ambice.
Točeňák. Ten obyčejný, lehce mastný, voňavý symbol českého dětství. Salám, který nikdy nepotřeboval filtr. Salám, který se nearanžuje do vějířků. Prostě se položí na chleba a hotovo.
Sledovala jsem, jak si maže máslo v tlusté vrstvě, která by kardiologa přivedla k mdlobám. Jak pokládá kolečka salámu bez jakékoli snahy o symetrii. Jak to celé zaklapne druhou půlkou rohlíku a s blaženým výrazem se zakousne.
„Mňam,“ řekla s plnou pusou.
To „mňam“ mělo všechno, co mému „jé“ chybělo. Upřímnost. Radost. Smysl života.
Stála jsem tam se svou dokonalou miskou, která by u influencerky měla tisíc lajků během pěti minut. A doma? Nula. Ani srdíčko. Ani sdílení. Jen lehké podezření, že bych příště mohla zkusit něco normálního.
Nakonec jsem si tu smoothie bowl snědla sama. Byla dobrá. Fakt. Jenže chutnala trochu po egu a lehkém zklamání.
A tehdy mi to došlo. Moje dítě nepotřebuje instagramovou mámu. Nepotřebuje jahody do srdíčka ani chia semínka ve tvaru mandaly. Potřebuje mámu, která ví, že někdy je největší luxus obyčejný rohlík s točeňákem a klid u stolu.
Takže dnes ráno? Žádné aranžování. Žádné focení. Jen rohlíky, máslo a salám. A víte co? Smály jsme se. Bez filtru. Bez hashtagu. Bez tlaku být dokonalá.
Protože jestli mě mateřství něco naučilo, tak to, že život se neděje v čtvercovém formátu. A že někdy je ten největší nadhled právě v tom, když si místo smoothie bowl namažete chleba s točeňákem – a jste s tím úplně v pohodě.
