Článek
Když se ti nechce nic, ale hormony chtějí drama
Existuje zvláštní stav mysli, kdy nemáš energii ani na to vstát z gauče, ale zároveň máš v hlavě emocionální blockbuster.
Tělo: „Prosím, klid. Ticho. Horizontální poloha.“
Hormony: „CO KDYBYCHOM SI TEĎ VYŘEŠILI CELÝ ŽIVOT?“
Fyzicky jsem vyčerpaná. Psychicky připravená na rozvod, stěhování, změnu identity a existenciální krizi. Bez toho, abych se zvedla pro vodu.
Ležím, nechce se mi nic. Ani pracovat, ani uklízet, ani mluvit. Ale v hlavě mi běží:
– staré křivdy
– nedořešené vztahy
– věty, které jsem měla říct v roce 2014
– scénáře, co se určitě stanou (nestanou)
A emoce jsou přehnané jak v telenovele. Někdo mi nenapíše tři hodiny a já mám pocit, že jsem byla emocionálně opuštěna a je čas adoptovat kočku a změnit kontinent.
Někdo mi řekne „dobrý“ místo „dobrý den“ a já to analyzuju dalších 40 minut. Co tím myslel? Změnil se jeho tón? Jsem problém já? Je to znamení? Je to konec něčeho? Nebo začátek něčeho? Nebo jen člověk bez energie?
Spoiler: je to jen člověk bez energie. Stejně jako já. Ale moje hormony si z toho udělaly thriller.
Nejhorší je ten rozpor. Tělo chce spát. Mozek chce drama. Duše chce čokoládu. A hormony chtějí, abych si právě teď vzpomněla na všechno, co mě kdy ranilo.
Ideální kombinace.
V tomhle stavu se člověk snadno rozhoduje. Většinou špatně. Napíšeš zprávu, kterou bys za normálního stavu nikdy nenapsala. Vytáhneš téma, které mělo zůstat pohřbené. Začneš řešit věci, které jsou vlastně úplně v pohodě.
Jen nejsou v pohodě v hlavě, kde probíhá hormonální festival.
A pak samozřejmě přijde pláč. Ne proto, že by se stalo něco konkrétního. Ale proto, že „je toho nějak moc“. Co konkrétně? Nikdo neví. Ani ty ne.
Brečíš nad reklamou. Nad písničkou. Nad tím, že ti došly sušenky. Nad tím, že existuje svět a ty v něm musíš fungovat.
Logicky víš, že je to přehnané. Emočně jsi přesvědčená, že je to naprosto oprávněné a vesmír ti dluží omluvu.
Hormony mají zvláštní talent dělat z drobností zásadní životní události. Z jednoho povzdechu udělají důkaz nešťastného vztahu. Z únavy udělají smysl života. Z ticha udělají odmítnutí.
A ty se jen díváš na vlastní reakce a říkáš si:
„Kdo je tahle osoba a proč tak dramatizuje moje vnitřní prostředí?“
Nejlepší část? Druhý den se probudíš a všechno je pryč. Žádné drama. Žádné slzy. Žádná krize. Jen lehká kocovina z emocí a trapný pocit z včerejších zpráv.
Závěr? Když se ti nechce nic, ale hormony chtějí drama, nejlepší strategie je:
– nejdřív se vyspat
– najíst se
– napít se vody
– a teprve potom řešit život
Protože spousta „hlubokých problémů“ je ve skutečnosti jen únava, hlad a chemický chaos v těle, který si z tebe na pár hodin udělal hlavní postavu vlastního seriálu. A ty jsi si ho ani neobjednala.
