Článek
Když si chceš dát kafe v klidu, ale vesmír má jiný plán, je v podstatě každodenní dokumentární seriál. Má nekonečně dílů a vždycky stejný děj: já, hrnek, naděje. A pak realita.
Ten moment zná každá máma. Děti relativně v pohodě. Nikdo neřve. Nikdo nic nerozlil. Nikdo zatím nebrečí. V kuchyni je ticho, které působí skoro podezřele, ale rozhodnu se mu věřit. Uvařím si kafe. Ne instantní. Opravdové. Do hrnku, co není plastový. A dokonce si k němu sednu.
To je ta chyba.
První doušek ještě stihnu. Druhý už je risk. Třetí je čistá utopie.
„MAMI!“
A je to tady. Startovní výstřel.
Někdo nemůže najít ponožky, i když jsou přesně tam, kde byly vždycky. Někdo potřebuje pomoct otevřít jogurt, přestože mu jsou tři a půl a včera to zvládl levou rukou poslepu. Někdo si právě vzpomněl, že nutně potřebuje pastelky, které existují už pět let, ale zrovna teď jsou klíčem k jeho životní spokojenosti.
Vrátím se ke kafi. Vychladlé. Ale ještě piju.
„MAMI, ON NA MĚ KOUKÁ!“
Další zásah. Diplomatická mise mezi dvěma sourozenci, kteří se hádají o to, kdo se na koho dívá „blbě“. Připadám si jak OSN, ale bez pravomocí.
Vrátím se ke kafi. Už studené. Ale pořád moje.
Sednu. Nádech. Doušek.
„MAMI, MĚ BOLÍ NOHA!“
„Která?“
„Tahle.“
Ukazuje na celou nohu. Od kyčle po palec.
Diagnóza: nevíme. Řešení: pusa, náplast, čokoláda.
Vrátím se ke kafi. Teď už je oficiálně ledové. Ale teoreticky pitelné.
„MAMI, MÁM HLAD.“
„Před pěti minutami jsi jedl.“
„To už je dávno.“
Takže dělám svačinu. Krájím. Mažu. Podávám. Někdo to nechce. Někdo chce jiný talíř. Někdo chce přesně ten stejný jogurt, co má sourozenec, ale když ho dostane, tak ho nechce.
Vrátím se ke kafi.
Zbyla čtvrtina. Studená. Smutná. Symbolická.
Sednu si. Zvednu hrnek. V tom okamžiku:
„MAMI, KDE MÁME NABÍJEČKU?“
„MAMI, ON MI VZAL HRAČKU!“
„MAMI, KDY BUDE OBĚD?“
„MAMI, MŮŽU SE PODÍVAT NA POHÁDKU?“
Vesmír evidentně sleduje, kdy se snažím udělat něco pro sebe, a bere to jako osobní výzvu.
Nakonec kafe dopiju. Studené. Na stojáka. U dřezu. Mezi dvěma konflikty a jedním rozlitým pitím.
A víte co je největší ironie?
Když večer konečně přijde klid. Děti spí. Dům je tichý. Udělám si kafe znovu.
A zapomenu ho vypít sama. Protože jsem tak unavená, že ho nechám stát na lince.
Ráno ho najdu. Studené. Zase.
Takže ve skutečnosti si kafe v klidu dávám každý den.
Jen nikdy v ten den, kdy jsem ho uvařila.
