Článek
Bytový dům má jednu zásadní nevýhodu. Sdílíte ho s lidmi, které jste si nevybrali. A občas se mezi nimi objeví někdo, kdo zjevně nepochopil rozdíl mezi klubem a obývákem.
Hudba začne nenápadně. Pak přijdou basy. Ty hluboké, které nejde jen tak přehlušit. Nejde je ignorovat, protože je necítíte ušima, ale celým tělem. Podlaha vibruje, skleničky jemně cinkají a vám je jasné, že dnešní večer nebude klidný.
Nejde o jednorázovou oslavu. Ty se dají pochopit. Jde o pravidelnost. O večery, které se protahují do noci. O pocit, že někdo nad vámi nebo vedle vás žije v úplně jiném časovém pásmu a absolutně neřeší, že ostatní vstávají do práce, mají děti nebo prostě jen chtějí spát.
Nejvíc frustrující je ta normalizace hluku. „Vždyť je víkend.“ „Vždyť je teprve deset.“ „Vždyť se bavíme.“ Jenže právo na zábavu nekončí tam, kde začíná právo na klid. A to se v těchto případech často ztrácí.
Člověk zvažuje, jestli zazvonit. Jestli se ozvat. Jestli riskovat konflikt. Protože zkušenost říká, že upozornění na hluk se často setká s nepochopením, podrážděním nebo výsměchem. Jako by slušná žádost o klid byla osobním útokem.
Bytový dům není anonymní prostor. Jsou to desítky životů namačkaných blízko sebe. Funguje jen tehdy, když existuje základní respekt. Když si každý uvědomuje, že jeho zábava může být pro jiného noční můrou.
Když si někdo plete bytový dům s diskotékou, nejde jen o hluk. Jde o ignoraci. O pocit nadřazenosti vlastního pohodlí nad klidem ostatních. A hlavně o pomalé rozpadání toho, čemu se říká domov.
Protože domov má být místo, kde si odpočinete. Ne místo, kde čekáte, až DJ o patro výš konečně dohraje.
