Článek
„Pelíšky“ vypadají jako film o rodině, ale ve skutečnosti jde o soutěž, kdo nejlépe předvede nervové zhroucení s vánoční atmosférou v pozadí. Pan Kraus křičí, jako by chtěl přehlušit celou normalizaci, pan Šebek vede toxické přednášky o všem od bot až po výchovu, a děti jen sedí v rohu a snaží se nezemřít trapností.
Jindřiška a její tragikomická romance? To je názorná ukázka toho, že puberta nikdy neznala hranice, a že ideální rande v 60. letech zjevně zahrnovalo emoční utrpení a domácí arrest stylizovaný do retro kulis. A Michal? Ten chudák má tolik existentialní úzkosti, že by dnes měl minimálně tři terapeuty a jeden podcast.
A pak je tu americká žvýkačka – kulturní artefakt, který film prodává jako symbol svobody, přitom tam všichni žvýkají problémy, které by nerozlouskl ani Chuck Norris. Místo toho sledujeme dva tábory dospělých, kteří se navzájem přesvědčují, že ten druhý je idiot, což je možná jediná věc, v níž mají všichni stoprocentní pravdu.
Vánoční stromeček doléhající na podlahu je metafora celého filmu: něco se hroutí, všichni předstírají, že je to v pořádku, a nakonec to skončí výbuchem — doslova. A když se pan Kraus rozpláče nad zničeným plastovým stromkem, vidíme koncentraci české melancholie, která se dá krájet tupou školní pilkou.
„Pelíšky“ jsou milované, protože jsou přesné. Ale právě to bolí nejvíc. Každý v nich vidí vlastní rodinu, vlastní hádky, vlastní trapasy a vlastní tetičky, které si pletou demokracii s drbárnou. Je to filmová terapie bez terapeuta, a ještě k tomu vás nutí smát se věcem, které by měly být nejspíš nahlášeny někomu kompetentnímu.
A přes to všechno? Funguje to. Protože jestli něco Češi dělají skvěle, je to smát se tomu, co je ve skutečnosti dost smutné. Pelíšky jsou důkaz, že tragédie a komedie spolu žijí v jednom bytě — a že někdy stačí jen bouchnout dveřmi, aby se z nich stal kult.
