Článek
Když uklízíš hovínka jen někdy, neuklízíš je vůbec. Zní to tvrdě, ale je to jednoduchá logika. Buď po svém psovi uklízíš, nebo ne. Mezi tím neexistuje žádná šedá zóna, žádné „dneska výjimečně ne“, které by se zázračně nepočítalo.
Vidím to skoro každý den. Park, chodník, tráva u hřiště, okraj cyklostezky. Pes si dřepne, páníček se rozhlédne. Někdy sáhne do kapsy. Někdy ne. Někdy vytáhne sáček. Někdy ho „zapomněl“. Někdy je to prý moc blízko lesa. Někdy prší. Někdy spěchá. Důvodů je nekonečně mnoho. Výsledek je vždycky stejný.
Hovínko zůstává.
A pak přichází ta věta. „Já to jinak uklízím.“ Jako by existoval účet, kde se body sčítají. Dneska uklidím tři, tak jedno můžu nechat. Minule jsem byl zodpovědný, tak dneska mám nárok. Jenže veřejný prostor nefunguje jako věrnostní program.
To hovínko, které dnes někdo nechá, není „menší problém“ proto, že včera byl vzorný. Je to pořád hovínko. Pro dítě, které do trávy spadne. Pro člověka, který do něj šlápne. Pro kočárek, pro kolo, pro boty, které si nesete domů. Pro všechny, kteří se o vaši statistiku úklidu vůbec nezajímají.
Nejde jen o hygienu. Jde o postoj.
Občasné uklízení říká: moje pohodlí je důležitější než ostatní. Moje momentální nálada má přednost před pravidly. Já si sám určuji, kdy budu ohleduplný. A to je přesně ten důvod, proč se z veřejného prostoru stává místo plné konfliktů.
Často slyším argumenty. „Vždyť se to rozloží.“ „Je to příroda.“ „Tohle je tráva, ne chodník.“ Jenže hovínko není listí. Není šiška. Není součást ekosystému, který tu byl vždycky. Je to výsledek lidského rozhodnutí pořídit si psa a vzít ho mezi ostatní lidi.
A s tím rozhodnutím přichází odpovědnost. Ne jen tehdy, když se to hodí.
Zajímavé je, že lidé, kteří uklízí vždy, to berou jako samozřejmost. Nehledají výmluvy. Neřeší, jestli se někdo dívá. Prostě uklidí. Ti, kteří uklízí jen někdy, naopak tráví spoustu energie obhajováním. Vysvětlováním. Přesouváním viny. Na obec, na děti, na lidi, kteří „jsou moc citliví“.
Jenže problém není v citlivosti. Problém je v důslednosti.
Veřejný prostor je sdílený. To znamená, že se v něm potkávají různé potřeby, různé hranice, různé tolerance. A právě proto existují jednoduchá pravidla, která mají snížit tření. Uklízení po psech patří k těm úplně nejzákladnějším.
Ne proto, že by někdo chtěl pejskaře šikanovat. Ale proto, že bez toho to nefunguje.
Když uklízíš jen někdy, vytváříš prostředí, kde se ostatní musí mít na pozoru. Kde děti nemůžou běhat bosé. Kde lidé koukají pod nohy místo před sebe. Kde se zvyšuje napětí mezi skupinami, které by spolu jinak mohly normálně existovat.
A pak se divíme, že roste nevraživost vůči pejskařům obecně. Přitom většina problémů nevzniká kvůli psům, ale kvůli lidem, kteří si zodpovědnost dávkují podle nálady.
Buď uklízíš, nebo ne. Neexistuje „většinou“. Neexistuje „skoro vždycky“. Protože to „skoro“ je přesně to hovínko, do kterého někdo jiný šlápne.
Možná by se spousta debat uklidnila, kdybychom si přestali namlouvat, že občasné porušování pravidel je v pořádku, když máme dobrý úmysl. Není. Dobrý úmysl bez činu je jen pohodlná výmluva.
Pes není problém. Hovínko taky ne. Problém je přístup, který říká: dneska se mi nechce, tak to nechám být. A očekává, že to ostatní pochopí.
Ne, nepochopí. A ani nemusí.
Protože když uklízíš hovínka jen někdy, ve skutečnosti je neuklízíš vůbec. A veřejný prostor pak nevypadá jako místo pro všechny, ale jako místo, kde si každý bere jen tolik ohledu, kolik se mu zrovna hodí.
