Článek
Začalo to úplně nevinně. Dítě bylo mrzuté, já unavená, obě jsme potřebovaly pět minut klidu. Říkala jsem si: pustím mu jedno krátké video. Jedno. Malé. Výchovné. Ideálně o zvířátkách.
YouTube mi doporučil něco s názvem „Happy Tractor Song for Kids“. Traktor. Zpívající. Vesele. Barevně. Bez násilí. Bez reklamy na zbraně. Ideální.
Klikla jsem.
O tři hodiny později jsem věděla:
– jak se jmenují všechna kola traktoru
– že traktor má nejlepší kamarády bagr a kombajn
– že barvy se dají učit na pneumatikách
– a že můj mozek je teď oficiálně rozbitý
Dítě koukalo první tři minuty. Pak si šlo hrát s ponožkou. Já zůstala.
Ne proto, že by mě to bavilo. Ale proto, že jsem už neměla sílu vstát. Byla jsem vtažená do digitálního světa, kde traktor jezdí dokola po farmě a zpívá písničku v nekonečné smyčce.
Refrén se opakoval asi 74krát. A pokaždé stejně nadšeně. Bez ironie. Bez pochyb. Bez existenciální krize.
Traktor prostě miloval svůj život.
A já mu ho začala závidět.
Kidsfriendly videa mají zvláštní hypnotický efekt. Jsou barevná, pomalá, repetitivní. Všechno se opakuje, nic se nevyvíjí, nikam se to neposouvá. Mozek nemusí přemýšlet. Nemusí analyzovat. Nemusí řešit.
Jen přijímá.
Je to digitální obdoba houpání v kolébce. Pro děti. I pro dospělé.
Po první hodině jsem si říkala: tohle je už moc. Po druhé hodině jsem si říkala: takhle asi vypadá nirvána. Po třetí hodině jsem si uvědomila, že už si nepamatuju, jak se jmenuju.
Byla jsem jen pozorovatel traktoru.
Partner přišel domů, podíval se na obrazovku a zeptal se: „Co to je?“
Odpověděla jsem: „Traktor.“
On: „Proč to sleduješ?“
Já: „Nevím.“
A to byla poprvé v životě upřímná odpověď.
Dítě mezitím spalo. Traktor zpíval dál. Nikdo ho nezastavil. Nikdo ho nemoderoval. Nikdo se neptal, jestli už to není moc.
Algoritmus si mnul ruce. Protože kidsfriendly videa nejsou pro děti. Jsou pro rodiče, kteří už nemají kapacitu.
Jsou to digitální uspávanky pro dospělé nervové soustavy.
Žádné konflikty. Žádné zprávy. Žádné problémy. Jen traktor, co jezdí dokola a všechno je pořád v pohodě.
A někde mezi třetím a čtvrtým refrénem mi došlo, že vlastně chápu, proč děti chtějí koukat pořád na to samé. Protože je to bezpečné. Předvídatelné. Nezměnitelné.
Na rozdíl od reality.
Takže teď, kdykoliv slyším slovo „traktor“, cítím zvláštní vnitřní klid. A lehkou paniku zároveň.
A vím, že kdybych teď znovu klikla, můj mozek by se bez odporu vrátil zpátky.
Do světa, kde je všechno barevné, pomalé, nekonečné.
A kde traktor nikdy nepřestane zpívat.
