Článek
Kojení není wellness: moje prsa by o tom mohla vyprávět
Před porodem jsem měla o kojení romantickou představu. Matka sedí v křesle, miminko spokojeně saje, slunce svítí, hudba hraje, všichni jsou propojení v jakémsi hormonálním zenovém stavu.
Realita: sedím shrbená jak paragraf, jedno prso venku, druhé teče samo, dítě křičí, já křičím vnitřně a v hlavě mi běží: „Tohle je ten zázrak přírody?“
Kojení není wellness. Kojení je fyzický sport kombinovaný s psychologickým testem odolnosti.
Nikdo mi neřekl, že prsa po porodu přestanou být součástí mé identity. Už nejsou „moje“. Jsou to pracovní nástroje. Veřejný majetek. 24/7 cateringová služba.
Najednou se mě lidé ptají:
„A máš mléko?“
„Stačí mu to?“
„Není hladový?“
Nikdo se neptá, jak se mám já. Všichni řeší stav mých prsou, jako by to byl projektový plán.
První šok: bolest.
Druhý šok: popraskané bradavky.
Třetí šok: že existují věci jako kloboučky, lanolin, odsávačka a „technika správného přisátí“.
Já jsem si myslela, že dítě se prostě přisaje. Tečka.
Ve skutečnosti je to proces na úrovni manuálu k jadernému reaktoru. Úhel, poloha, hloubka, přestávky, střídání stran, masáže, stimulace.
A i když uděláte všechno správně, stejně to někdy bolí tak, že si v duchu říkáte: „Tak jo, chápu, proč existuje umělé mléko.“
Největší paradox je, že všichni o kojení mluví jako o něčem přirozeném. Ale nikdo nemluví o tom, že přirozené věci můžou být zároveň dost nepohodlné.
Přirozené je i rodit bez anestézie, ale to taky nikdo nenazývá wellness pobytem.
Moje prsa si po porodu prošla identitní krizí. Nejdřív byla tvrdá jako beton. Pak tekla, i když jsem o to nežádala. Pak bolela, i když jsem dělala všechno „správně“. A nakonec jsem je přestala vnímat esteticky úplně.
Už to nebyla „prsa“. Byl to „zdroj“.
Zdroj mléka. Zdroj stresu. Zdroj fleků na každém tričku, které vlastním.
Nikdy jsem netušila, kolik různých tekutin může z ženského těla vytékat současně. Mléko, pot, slzy. Někdy všechno najednou.
A do toho vám někdo řekne: „Užívej si to, je to tak krásné období.“
Ano. Je. Ale taky je to období, kdy si připadám jako chodící dojící stanice s emocemi navíc.
Kojení je zvláštní v tom, že je zároveň intimní i strašně praktické. Na jednu stranu hluboké propojení s dítětem. Na druhou stranu: „Počkej, musím si dát vložku do podprsenky, jinak budu vypadat jako po dešti.“
A přesto. Přes všechnu bolest, nepohodlí, únavu a pocit, že moje tělo už nepatří mně, je na tom něco silného. Něco, co se blbě popisuje, ale dobře cítí.
Takový ten moment, kdy se dítě uklidní, zavře oči a vy víte, že jste pro něj celý svět. I když máte mastné vlasy, flek na tričku a bradavku v havarijním stavu.
Kojení není wellness. Není to spa. Není to relax. Je to práce. Fyzická, psychická, hormonální.
Ale je to jedna z těch prací, kde vám nikdo neplatí, nikdo vám nedá certifikát…
a přesto máte pocit, že děláte něco strašně důležitého.
I když by moje prsa nejradši dala výpověď.
