Článek
Každá matka zná ten pocit: pečlivě plánujete příkrmy, hlídáte alergeny, zapisujete, co miminko jedlo. Pak přijde tchýně a vrazí do dítěte něco, co se běžně dává dřevorubcům na svačinu. A když se ptáte, jen pokrčí rameny: „Ale jí to chutnalo!“
První varování přišlo ve chvíli, kdy moje dítě udělalo zvuk, který zněl podezřele jako mlasknutí. Při devíti měsících. Bez zubů. Doma nic neměla… ale tchýně ano. A tak vyšlo najevo, že moje dítko už dva týdny jí chleba. Protože „má ráda, když si žužlá“. Super. V tom případě já mám ráda Aperol, ale zatím mi ho nikdo nenalévá k snídani.
Pak přišla další eskalace: zmrzlina. Smažené sýrové koule z take-outu. Sušenky. A naprosto epická věta: „Jenom ochutnala.“ Jasně. Ochutnala. Tak dvacetkrát. Tchýně má tu úžasnou schopnost brát moje zákazy jako upozornění, že má být jen rychlejší a důmyslnější.
Ale nejlepší na tom je její sebevědomí. Když jí vysvětluju, že devítiměsíční dítě není odpadkový koš na rodinné delikatesy, zatváří se, jako bych jí chtěla zakázat mluvit. „Já vychovala tři děti,“ prohlásí vždy dramaticky. Ano, paní tchýně, ale já vychovávám to svoje. A ráda bych, aby žilo déle než dvacet minut po sýrové kouli.
Můžu jí něco zakázat, prosit, vysvětlovat. Ona se jen usměje. A pak si myslí, že když jí nenachytám, nic se nestalo. Jenže já poznám, když moje dítě snědlo něco, co by neprošlo ani u psa. To pozná i pes.
