Článek
Mám partnera. Oficiálně nejsem samoživitelka. Mám s kým sdílet postel, účty i příjmení dítěte. Když vyplňuji formuláře, nezaškrtávám kolonku „svobodná matka“. Na Instagramu nevypadám jako hrdinka. Spíš jako někdo, kdo to má „v pohodě“. Jenže realita? Realita je, že jsem na dítě sama. A upřímně – někdy mám pocit, že je to horší než být skutečně samoživitelka.
Protože samoživitelka aspoň ví, na čem je. Já žiju v iluzi partnerství. V kulisách rodiny. Ve vztahu, kde se hraje hra na tým, ale ve skutečnosti tahám celý zápas sama. On je fyzicky přítomný. Psychicky? Emocionálně? Rodičovsky? Tam někde mezi gaučem, telefonem a věčnou únavou „z práce“.
Když jsem byla těhotná, říkal, že se těší. Když se dítě narodilo, fotil se s ním. Když bylo potřeba vstávat v noci, najednou měl tvrdé spaní. Když bylo potřeba řešit doktory, školku, oblečení, emoce, strachy, výchovu – nějak se z toho stal můj projekt. Ne náš. Můj.
On „pomáhá“. To slovo je klíčové. Nepodílí se. Pomáhá. Jako by to nebylo jeho dítě, ale moje hobby. Občas přebalí, občas pohlídá, občas se pochlubí, že je „skvělý táta“. A já mezitím peru, vařím, plánuju, myslím, organizuju, pamatuju si všechno. Vím, kdy má dítě očkování, kdy besídku, co jí, co nejí, co ho trápí, čeho se bojí. Vím i to, že partner neví skoro nic z toho.
A nejhorší na tom je, že se nemůžu ani litovat nahlas. Protože přece nejsem sama. Mám chlapa. Mám rodinu. Tak co si stěžuji? Když si postěžuju kamarádce, slyším: „Aspoň máš partnera.“ Když si postěžuju doma, slyším: „Vždyť já pracuju.“ Jako by práce automaticky rušila rodičovství.
Samoživitelka je hrdinka. Společnost ji lituje, obdivuje, fandí jí. Já jsem ta, co „má všechno“, tak nemá nárok na únavu. Jenže já nemám všechno. Já mám všechno na sobě.
Rozdíl mezi mnou a samoživitelkou je v tom, že ona ví, že je na to sama. Já pořád čekám, že někdo přijde a pomůže mi nést to, co by mělo být společné. Čekám, že se partner jednou probudí. Že si všimne. Že převezme odpovědnost. A mezitím roky utíkají a já jsem čím dál víc vyčerpaná, podrážděná a ironická.
Ironická hlavně k sobě. Protože jsem si to vybrala. Protože jsem doufala, že se to změní. Protože jsem věřila větám jako „až bude větší“, „až bude klidnější“, „až budu mít míň práce“. Všechno to jsou pohádky. Realita je, že kdo není rodičem od začátku, většinou se jím nestane nikdy.
A víte, co je nejvíc skandální? Že někdy závidím samoživitelkám. Ne jejich situaci, ale jejich svobodu. Ony nemusí nikoho prosit. Nemusí se domlouvat. Nemusí doufat. Nemusí být zklamané každý večer z toho, že zase byly na všechno samy. Ony aspoň vědí, že když něco nezvládnou, není to proto, že je někdo zklamal. Je to prostě proto, že jsou samy.
Já mám vedle sebe člověka, který by mohl, ale nechce. Nebo nechápe. Nebo si myslí, že rodičovství je volnočasová aktivita. A to bolí víc než samota. Protože samota je prázdná. Ale falešné partnerství je plné frustrace.
Mateřství je samo o sobě náročné. Ale mateřství ve vztahu, kde jste jediná dospělá osoba v místnosti, je extrémní sport. Neustále balancujete mezi rolí matky dítěte a matky vlastního partnera. Připomínáte, vysvětlujete, prosíte, vztekáte se. A pak si připadáte trapně, že vlastně chcete úplně normální věc – aby byl někdo skutečně s vámi v tom, co jste spolu vytvořili.
Někdy si říkám, že být oficiálně sama by bylo jednodušší. Míň očekávání. Míň zklamání. Míň ticha. Míň ironie. Možná i míň slz na záchodě, když dítě konečně usne a vy zjistíte, že jste celý den neřekla jednu větu o sobě. Protože nebyl komu.
Nejsem samoživitelka. Ale jsem sama v mateřství. A to je paradox, o kterém se moc nemluví. Protože se nehodí do žádné kolonky. Není dost dramatický pro charitu, není dost idylický pro reklamu. Je jen skutečný. A vyčerpávající. A strašně, strašně tichý.
A možná právě proto je to horší. Protože nejhorší samota není bez partnera. Nejhorší samota je vedle partnera, který tam vlastně není.
