Článek
Manžel a děti versus moje nervová soustava: kdo vyhraje dnes, je reality show, která běží v naší domácnosti nonstop. Bez reklam, bez pauz a bez možnosti přepnout kanál. Hlavní soutěžící: já, moje psychická stabilita, manžel s talentem na „to jsem neviděl“ a děti s talentem na „to jsem udělal schválně“.
Každé ráno začíná nadějí. Vážně. Otevřu oči a na vteřinu si myslím, že dneska to půjde. Dneska budu klidná. Vyrovnaná. Mentálně silná. Taková ta žena z článků o mindfulness.
Pak se ozve první zvuk.
„MAMI!“
A je po mindfulness.
Mladší nemůže najít ponožky, které má na nohou. Starší nemůže najít mikinu, kterou má na sobě. Manžel nemůže najít klíče, které drží v ruce.
Moje nervová soustava ještě ani nestihla nabootovat a už jede v nouzovém režimu.
Snažím se dýchat. Počítat do deseti. Opakuju si v hlavě:
Jsou to jen lidi. Máš je ráda. Nejsou nepřátelé.
Pak se manžel zeptá:
„Neviděla jsi moje klíče?“
A moje nervy odpoví:
„NEVIDĚLA, ALE TY DRŽÍŠ MOJE POSLEDNÍ ZBYTKY TRPĚLIVOSTI.“
Děti mezitím vedou souběžně tři konflikty:
– kdo sedí blíž k oknu,
– kdo komu dýchá,
– kdo měl víc cereálií.
Já jsem rozhodčí, soudce, terapeut a krizový manažer. Bez platu. Bez školení. Bez práva na dovolenou.
Moje nervová soustava se snaží držet:
Dobře. Klid. To zvládneš.
Pak přijde:
„Mami, on mi rozbil Lego.“
„Mami, ona mi to vzala.“
„Mami, on se na mě dívá.“
A do toho manžel:
„Proč jsou tak hluční?“
Protože dýchají, miláčku. To dělají.
Moje nervy jsou v tu chvíli jako starý internet. Přetížené. Zpomalené. Každý nový podnět znamená další zamrznutí systému.
Odpoledne je kritická fáze. Všichni jsou unavení, hladoví a mají pocit, že jim svět něco dluží.
Děti chtějí:
– sladkosti,
– obrazovky,
– pozornost.
Manžel chce:
– klid,
– večeři,
– a aby se ho nikdo na nic neptal.
Já chci:
– nebýt.
V tu chvíli bych nejradši odešla do lesa a stala se houbařkou bez rodiny, jména a odpovědnosti.
Moje nervová soustava v této fázi už nefunguje. Ona jen přežívá.
Reaguju automaticky:
„Jo.“
„Ne.“
„Později.“
„Uvidíme.“
„Přestaňte.“
To nejsou věty. To jsou zvuky vydávané člověkem v nouzi.
Večer přijde finále. Všichni chtějí něco jiného.
Děti nechtějí spát.
Manžel je unavený.
Já jsem psychicky mrtvá, ale fyzicky pořád v provozu.
A pak přijde otázka, která definitivně rozhodne dnešní zápas:
Manžel:
„Jsi naštvaná?“
To je jako zeptat se sopky, jestli cítí mírné teplo.
Moje nervová soustava v tu chvíli oficiálně prohrává. Kapituluje. Zvedá bílou vlajku. Vypíná se.
Sedím večer na gauči. Ticho. Děti spí. Manžel kouká do mobilu. Já koukám do prázdna.
A říkám si:
Tak dneska vyhráli oni.
Zítra to zkusíme znovu.
Protože moje nervová soustava možná není nejsilnější, nejklidnější ani nejodolnější.
Ale má jednu superschopnost.
Každé ráno se znovu zapne.
A jde zase do boje.
