Článek
Stála jsem u pokladny, pás se sunul pomalu a já měla pocit, že mám všechno pod kontrolou. Nákup byl promyšlený, peněženka připravená, nálada stabilní. Pak se prodavačka usmála a položila otázku, která dnes zaznívá častěji než „Přejete si tašku?“
„Máte aplikaci?“
V tu chvíli se svět na vteřinu zasekl. Hlava prázdná, ruce ztuhlé, mozek přepnul do nouzového režimu. Aplikaci? Jakou aplikaci? Tuhle? Nebo jinou? Telefon jsem sice měla v ruce, ale připadal mi náhle cizí, jako kdyby patřil někomu jinému.
„Ehm… jakou?“ odpověděla jsem nakonec, i když jsem přesně věděla, že tím jen prodlužuji nevyhnutelné.
Prodavačka trpělivě vysvětlila, že jejich. Tu, co má každý. Tu, kterou si mám stáhnout, pokud chci body, slevy, lepší cenu, možná i štěstí v osobním životě. Přikývla jsem. Samozřejmě. Jak jinak.
„Nemám,“ řekla jsem tiše. A pak rychle dodala: „Ale já tady nakupuju jen občas.“
Jako by to byla polehčující okolnost.
Tahle věta zaznívá denně v tisících obchodech. A s ní tisíce odpovědí, které zní pokaždé trochu trapně. „Nemám místo v telefonu.“ „Já mám starý mobil.“ „Já to nestihl stáhnout.“ „Já to měl, ale pak se to odhlásilo.“ „Já to mám, ale nefunguje mi to.“
A pak jsou tu ti připravení. Ti, co už při příchodu k pokladně svírají telefon, aplikaci otevřenou, jas v očích. Když se jich prodavačka zeptá, hrdě ukážou QR kód, jako by předkládali pas do lepší budoucnosti. Pokladna pípne, systém je přijme. Patří mezi vyvolené.
My ostatní stojíme opodál a díváme se. Jsme ti, co odpovídají rozpačitým úsměvem. Ti, co mají pocit, že selhali v drobném, ale významném testu moderní doby.
Pamatuju si, jak kdysi stačilo říct „nemám kartu“ a bylo hotovo. Papírová kartička, klíčenka, maximálně razítko. Dnes se očekává, že máte chytrý telefon, internet, aktualizovaný operační systém a ideálně i chuť sdílet kus svého digitálního já výměnou za desetiprocentní slevu na jogurt.
Jednou jsem se rozhodla být statečná. Aplikaci jsem si stáhla přímo u pokladny. Fronta za mnou rostla, nervozita houstla. Telefon hlásil slabý signál. Aplikace chtěla registraci. E-mail. Heslo. Potvrzení. Souhlas. Ještě jeden souhlas.
„To klidně zaplaťte bez toho,“ řekla prodavačka a já cítila, že jsem prohrála. Nejen bitvu o slevu, ale i sama se sebou.
Od té doby odpovídám automaticky. „Nemám.“ Už se nevymlouvám, nevysvětluju. Přijala jsem roli člověka bez aplikace. Občas mě to zamrzí, když vidím cenu přeškrtnutou a pod ní menší číslo, které mi nepatří. Ale zároveň cítím zvláštní úlevu.
Protože otázka „Máte aplikaci?“ není jen o nákupu. Je o tom, jestli držíme krok. Jestli jsme ochotni se přizpůsobit. Jestli jsme připraveni být pořád připojení, evidovaní, odměňovaní za správné chování.
A tak stojím u pokladny, platím plnou cenu a říkám si, že i to je odpověď. Možná trochu trapná. Ale moje.
