Článek
Je to v podstatě společenský rituál – vstoupit s dětmi do tramvaje, autobusu nebo vlaku a pozorovat, jak se z klidných malých tvorečků během tří sekund stávají neřízené komety na orbitě kolem sedadel, madel a náhodných spolucestujících. Každý rodič to zná. Ale z nějakého důvodu nás okolí stále překvapuje pohledy ve stylu: „Máte to nějak výchovně nezvládnuté, že?“ Ano, paní. Určitě. Proto jsem si pořídila tyto dva malinké hurikány, abych mohla každý den provádět veřejné psycho testy na hranici přežití.
Děti v dopravě nepotřebují žádné hračky. Madla jsou prolézačky. Sedadla jsou trampolína. A z kabiny řidiče vyzařuje zakázané mystérium, které je láká jako světluška lampu. „Mami, co se stane, když zmáčknu tohle tlačítko?“ – to je věta, která dokáže zalít studeným potem i ostříleného rodiče. Protože víme. My víme. Zmáčkne to. A my budeme dělat, že to tak mělo být. I když celé depo začne blikat.
Spolucestující se dají rozdělit na několik typů. Je tu Paní Spravedlivá, která si hlasitě odfrkne pokaždé, když dítě existuje. Pak Student s AirPody, který se snaží tvářit, že sluchátka utopí realitu (neutopí). A pak je tu starší pán, který se začne vyptávat, kolik dítě měří, váží a jestli už chodí do jeslí, zatímco dítě leze pod sedačku a sbírá žvýkačky z éry Československa.
A mezitím tam stojíme my. Rodiče. V očích prázdnota a v ruce svačinka, která ještě před pěti minutami byla rohlík, ale teď je to spíš rekvizita k filmu Zkáza civilizace. Snažíme se působit dojmem, že máme situaci pod kontrolou. Ano, prosím, tohle vystoupení zdarma. Žádné vstupné. Jen přežívejte.
Někdy se stane zázrak. Dítě si sedne. A mlčí. Všichni cestující kolektivně ztuhnou jako srny na světlech. Nikdo se nehýbe, nikdo nedýchá. Možná že dnes. Dnes to vyjde. A pak dítě… kýchně. A jede to znovu. V sobě cítíte ten zvláštní mix beznaděje, lásky a touhy přestěhovat se do lesa a cestovat už jen na hřbetu jelena.
Ale víte co? Jsme hrdinové. I když naše děti vypadají, jako by právě snědly kilogram cukru a zapily to energet’ákem. Jsme rodiče. My to dáme. Protože až vystoupíme, nadechneme se čerstvého vzduchu, děti se uklidní, slunce vyjde… a my si uvědomíme, že za dvě hodiny jedeme zpátky.
Prosím, držte nám místo. A nervy. Děkuju.
