Článek
Romantika je zvláštní pojem. V časopisech znamená svíčky, víno, krajkové prádlo a pohledy, ze kterých se podlamují kolena. V mém případě znamenala svědění, pálení a urgentní googlení fráze „je normální, když to dole bolí víc než ego po rozchodu“.
Všechno začalo nevinně. Nový muž, nové jiskry, nové naděje. Ten typ situace, kdy si koupíš nové spodní prádlo, oholíš nohy i místa, která běžně ignoruješ, a mentálně se připravuješ na to, že konečně přijde ten slavný orgasmus, o kterém všichni mluví, ale málokdo ho opravdu zažívá.
Večeře byla skvělá. Víno teklo proudem. Konverzace plynula. Smáli jsme se, dotýkali, všechno směřovalo k tomu, co mělo být vrcholem večera. Tedy aspoň podle romantického scénáře.
Jenže realita měla jiný plán.
Místo vzrušení přišel zvláštní pocit. Místo slasti tlak. Místo orgasmu myšlenka: „Tohle není úplně v pořádku.“ Ale protože jsem dospělá žena, která se naučila ignorovat signály vlastního těla, řekla jsem si, že to „přejde“. Nepřešlo.
Přešlo to do fáze, kdy jsem si po návratu domů sedla na postel a měla pocit, že mi tam dole někdo rozdělal táborák. Romantický večer skončil obkladem, ibalginem a panickým čtením diskuzních fór, kde se střídaly rady typu „to nic není“ s „okamžitě k lékaři, jinak přijdeš o dělohu“.
Ráno jsem šla ke gynekologovi. Bez make-upu, bez iluzí, bez spodního prádla, které by stálo za zmínku. V čekárně seděly těhotné ženy, starší paní a já – hrdinka erotického fiaska.
Diagnóza? Zánět. Krásné, jednoduché slovo, které znamená: žádný sex, žádná romantika, žádné experimenty. Jen čípky, antibiotika a zákaz všeho, co by mohlo připomínat potěšení.
Zatímco kamarádky řešily, kolikrát za noc zvládnou orgasmus, já řešila, jestli už můžu sedět bez bolesti. Zatímco Instagram byl plný sexy těl a rad typu „poslouchej své libido“, já poslouchala pokyny typu „žádné kalhotky z umělých materiálů a rozhodně žádný sex“.
Ironie? Měla jsem víc léků než erotických zážitků. Místo vzpomínek na vášnivou noc jsem měla rozpis dávkování a připomínku v mobilu: „nezapomenout čípek“.
Nejvíc skandální na tom nebyl samotný zánět. Ten se stává. Tělo není stroj, ale biologická loterie. Skandální bylo, jak strašně trapně jsem se cítila. Jako kdybych selhala. Jako kdybych nezvládla něco základního – být zdravá, připravená, funkční.
Najednou jsem se styděla za vlastní tělo. Ne za jeho vzhled, ale za jeho „poruchovost“. Za to, že místo rozkoše produkuje problémy. Že místo orgasmu generuje recepty.
Romantika podle učebnice gynekologie má úplně jiné kulisy než ta filmová. Není tam svíčka, ale studené křeslo. Není tam vzdech, ale kovové nástroje. Není tam partner, ale lékař v rukavicích, který se ptá: „Bolí to?“ a ty odpovídáš: „Už několik dní a nejen fyzicky.“
Po dvou týdnech léčby jsem byla oficiálně „v pořádku“. Zánět pryč, tělo funkční, povolení k sexu vráceno. Jenže chuť nikde. Místo touhy jsem cítila nedůvěru. K vlastnímu tělu. K představě, že intimita automaticky znamená potěšení.
Najednou jsem si uvědomila, jak absurdní tlak je na ženskou sexualitu. Máš chtít. Máš prožívat. Máš dosahovat orgasmů. Máš být otevřená, uvolněná, připravená. A ideálně bez jakýchkoli komplikací, výtoků, zánětů a reálných biologických problémů.
Jenže realita je jiná. Realita je, že někdy místo vyvrcholení řešíš recept. Místo vášně řešíš pH rovnováhu. Místo romantické noci řešíš, jestli si můžeš dát sklenku vína k antibiotikům.
Dnes se tomu směju. Tehdy mi do smíchu nebylo. Připadala jsem si míň sexy, míň ženská, míň žádoucí. Jako kdyby moje tělo sabotovalo všechno, co mělo být příjemné.
Ale možná je právě tohle ta skutečná romantika dospělosti. Ne iluze dokonalého sexu, ale schopnost přijmout, že tělo je křehké, komplikované a občas si prostě postaví hlavu. A že někdy místo orgasmu přijde zánět. A místo vášně realita. Studená, nevoňavá, ale aspoň upřímná.
Protože romantika podle učebnice gynekologie sice není sexy, ale má jednu výhodu: naučí tě, že potěšení není samozřejmost. A že zdraví je možná ten největší erotický luxus, jaký si vůbec můžeš dovolit.
