Článek
Byla doba, kdy jsem si myslela, že bez bio výbavy dítě nemůže vstoupit do vzdělávacího systému. Minimálně ne bez ekologického traumatu.
Začalo to lahví na vodu. Obyčejná plastová? Nepřípustné. BPA. Mikroplasty. Rozpad planety. Tak jsem koupila nerezovou. Těžkou. Designovou. Takovou, co má víčko sofistikovanější než můj první mobil.
Dítě ji přineslo domů promáčklou.
„Spadla mi,“ řeklo klidně.
Samozřejmě že spadla. Je mu osm. Osmileté děti nehýčkají designové předměty, ony je testují gravitací.
Pak přišel batoh. Ne obyčejný. Ergonomický. S certifikátem. S podporou páteře, která by unesla i moje rodičovské ambice.
Stál tolik, že jsem u pokladny zvažovala, jestli k němu nedostanu i menší hypotéku.
Dítě si do něj první den dalo mokré plavky bez sáčku.
Já jsem doma googlila „jak odstranit zatuchlý pach z ekologického textilu“.
A pak svačiny. Bio kapsičky. Bez přidaného cukru. Bez lepku. Bez chuti. Lisované z ovoce, které zřejmě rostlo za zvuku harfy.
„Mami, můžu mít někdy normální sušenku?“ zeptalo se jednou.
Normální.
To slovo mě pronásleduje. Normální chleba. Normální sušenka. Normální život.
Jedno ráno jsem stála v obchodě. V jedné ruce bio tyčinka s obalem z recyklovaného svědomí. V druhé obyčejné sušenky v akci.
A najednou mi to došlo. Kupuju si klid. Ne kvalitu. Kupovala jsem si pocit, že dělám maximum. Že jsem ta zodpovědná. Ta uvědomělá. Ta, co čte složení i u vody.
Jenže doma mezitím žil malý člověk, kterému bylo víceméně jedno, jestli je jeho jablko bio, pokud není nahnilé.
Začala jsem si víc všímat rozhovorů před školou.
„My jsme přešli na bezlepkovou variantu všeho.“
„My už roky nekupujeme nic s palmovým olejem.“
„My máme jen lokální farmáře.“
A já tam stála a přemýšlela, jestli se mám přiznat, že jsem včera koupila mraženou pizzu.
Cítila jsem se skoro jako gastronomický zločinec.
Pak přišel zlom. Školní výlet. Seznam věcí: láhev, svačina, pláštěnka.
Žádná poznámka o bio certifikátu. Žádná kolonka „původ suroviny“.
Zabalila jsem obyčejný chleba se šunkou. Přihodila sušenku. Tu normální. Bez filozofie.
Odpoledne přišlo dítě domů.
„Bylo to super!“ hlásilo nadšeně.
„A svačina?“ zeptala jsem se opatrně.
„Snědl jsem ji.“
Nikdo ho nevyloučil z kolektivu. Nikdo mu nekontroloval etiketu. Nikdo mu neřekl: Promiň, ale tvoje sušenka nemá správnou morální hodnotu.
A tehdy mi došlo, že většina tlaku není ze školy. Je z nás. Z rodičů, kteří chtějí být lepší, vědomější, ekologičtější. Což je všechno hezké. Dokud nás to nezačne dusit víc než plastové brčko.
Neříkám, že je špatné řešit kvalitu. Jen říkám, že jsem si z toho udělala olympiádu.
Moje dítě nepotřebuje bio batoh, aby mělo rovná záda. Potřebuje občas slyšet „to nevadí“, když něco pokazí.
Nepotřebuje kapsičku lisovanou zenovým mistrem. Potřebuje jídlo, které mu chutná.
A já nepotřebuju mít pocit, že každé nákupní rozhodnutí je referendum o budoucnosti planety.
Začala jsem to dělat jednodušeji. Někdy koupím lepší věc. Někdy tu obyčejnou. Někdy upeču. Někdy otevřu balíček.
A víte co? Dítě roste. Směje se. Zlobí. Učí se.
A planeta? Ta stojí a padá na mnohem větších rozhodnutích než na tom, jestli jsme dnes měly bio kapsičku.
Takže jestli mě potkáte před školou s obyčejnou taškou a sušenkou ze slevy, klidně mě pozdravte. Nejsem líná. Nejsem nezodpovědná.
Jen jsem si dovolila nebýt dokonalá ve všech kategoriích současně.
A to je možná ten nejvíc ekologický krok, který jsem pro sebe mohla udělat.
