Článek
Nejvíc mě bolí, že to říká člověk, který se mnou žije. Ne někdo cizí. Ne tchyně. Ne kamarádka. Můj vlastní partner. Ten, se kterým mám dítě. Ten, který by měl vidět nejvíc.
A přesto má pocit, že „se málo věnuju“.
Většinou to přijde večer. Když se vrátí z práce. Když mě vidí sedět na gauči s mobilem. Dítě si hraje. Já odpovídám na zprávy nebo si konečně na chvíli odpočinu. A on pronese tu větu, která ve mně vždycky něco zlomí: „Ty jsi celý den doma a pořád koukáš do telefonu.“
Celý den doma.
Jako by to byla dovolená. Jako by těch osm, deset, dvanáct hodin nic neznamenalo. Jako by neviděl, že vstávám dřív než on. Že dítě oblékám, krmím, přebaluju, uklidňuju. Že řeším pláč, vztek, únavu, nudu, nemoci. Že mezi tím vařím, peru, uklízím, objednávám, plánuju, přemýšlím.
On vidí jen ten moment. Nevidí těch sto předtím.
Nevidí, že jsem si za celý den nesedla. Že jsem jedla ve stoje. Že jsem pila studenou kávu. Že jsem byla pořád v pohotovosti, pořád připravená reagovat. Nevidí mentální zátěž. To neustálé sledování. Co potřebuje? Co mu chybí? Je v bezpečí? Není mu zima? Nemá hlad? Není unavené?
To všechno běží v hlavě nonstop. I když zrovna mlčím. I když koukám do telefonu.
A nejvíc mě štve, že když on přijde domů a lehne si, nikdo mu neříká, že se „nevěnuje rodině“. Když si zapne televizi, je to normální. Když si jde sednout na záchod s mobilem, je to vtipné. Když já vezmu telefon, je to problém.
Jako by moje přítomnost musela být stoprocentní. Neustálá. Bez mezer. Bez pauz. Jako bych neměla nárok na vypnutí.
Někdy mám chuť mu dát do ruky papír a sepsat mu přesně, co jsem za ten den udělala. Minutu po minutě. Kolikrát jsem zvedla dítě. Kolikrát jsem uklidňovala pláč. Kolikrát jsem řešila jídlo, oblečení, únavu, nudu. Kolikrát jsem něco odložila, protože mě někdo potřeboval.
A pak mu říct: teď se podívej na těch deset minut, kdy jsem byla na mobilu. To je to jediné, co vidíš.
Neříkám, že jsem dokonalá. Neříkám, že jsem pořád stoprocentně přítomná. Samozřejmě, že někdy vypnu. Někdy jsem unavená. Někdy už prostě nemám kapacitu. Ale to neznamená, že se nestarám. Že bych byla špatná máma. Že bych „zanedbávala“.
Jen to znamená, že jsem člověk.
Partner si myslí, že vidí realitu. Ale vidí jen fragment. Vidí mě ve chvíli, kdy už jsem na konci sil. Kdy si dovolím na pět minut sednout. Kdy už nejsem v režimu výkonu, ale přežití.
Nevidí ten neviditelný svět. Ten mentální. Tu zodpovědnost, která neleze vidět na první pohled. To plánování, předvídání, řešení. Tu neustálou přítomnost, která se nedá vypnout jako pracovní směna.
A nejvíc mě mrzí, že místo pochopení přichází kritika. Místo uznání pochybnosti. Místo podpory pocit, že selhávám.
Nechci, aby mě litoval. Nechci medaile. Chci jen, aby viděl celý obraz. Ne jen těch pár minut večer. Ne jen mobil v ruce. Ale celý den, který tomu předcházel.
Protože pravda je jednoduchá: kdybych se dítěti nevěnovala, nebyla bych tak unavená. Nebyla bych tak vyčerpaná. Nebyla bych tak citlivá na jednu jedinou větu, která dokáže shodit celý můj den.
A možná jednou pochopí, že to, co považuje za „nicnedělání“, je jen jediný moment, kdy konečně dělám něco i pro sebe. A že to neznamená, že jsem špatná máma. Znamená to jen, že jsem máma, která už nemá nekonečné baterky.
