Článek
Když jsem si představovala sama sebe jako mámu, byla jsem trpělivá. Měla jsem jemný hlas, pochopení pro dětské emoce a nekonečnou zásobu empatie. V hlavě jsem měla obrazy, jak se skláním k dítěti, klidně pojmenovávám pocity a společně dýcháme, dokud se bouře nepřežene. Byla jsem přesně ten typ rodiče, o kterém se píše v chytrých knihách a mluví na instagramových profilech s béžovým filtrem. Realita mě dohnala dnes ráno. Podruhé.
První záchvat vzteku přišel ještě v pyžamu. Špatná miska. Ne ta, ale tahle. Ne, vlastně žádná. Následoval pád na zem, křik, slzy a dramatické máchání končetinami, které by si zasloužilo vlastní choreografii. Já jsem si klekla, mluvila klidně a říkala všechny ty věty, které jsem si pečlivě uložila do paměti. Vidím, že jsi naštvaný. Je to těžké. Jsem tady. Fungovalo to asi tři minuty, což byl přesně ten čas, kdy jsem si ještě myslela, že dnešek zvládnu důstojně.
Druhý záchvat přišel krátce nato. Už oblečená, už s pocitem, že jsme to nejhorší překonali. Stačilo, že jsem řekla ne. Ne sušence, ne další pohádce, ne nemožnému. V tu chvíli se spustil konec světa. Hlasitější, delší, zoufalejší. A se mnou se něco zlomilo. Najednou jsem nebyla laskavá máma. Byla jsem unavená žena s rozcuchanými vlasy, studenou kávou a nervy na hraně. Zvýšila jsem hlas. Řekla větu, kterou jsem si slibovala nikdy neříct. A pak přišel ten pocit. Vina. Okamžitá, těžká, lepkavá.
Je zvláštní, jak rychle se ideály rozpadnou mezi sedmou a osmou ráno. Stačí málo spánku, tlak na čas a malé lidské bytosti, které ještě neumí regulovat emoce, ale umí dokonale testovat vaše hranice. V tu chvíli se všechny teorie vypaří a zůstane jen realita. Ta není hezká, není instagramová a často není ani laskavá. Je hlučná, chaotická a plná pochybností o tom, jestli to děláte dobře.
Seděla jsem pak v tichu, dítě už klidnější, já o něco méně. Přemýšlela jsem, kde se vzala ta představa, že laskavost znamená nikdy nezvýšit hlas a vždycky všechno zvládnout. Možná jsme si to na sebe ušily samy. Možná nám někdo zapomněl říct, že laskavost není stav, ale snaha. Že není o dokonalých reakcích, ale o tom, co přijde potom. O omluvě. O objetí. O tom, že si přiznáme, že jsme taky jen lidi.
Dnes jsem nebyla máma z příruček. Byla jsem skutečná. Unavená, podrážděná, ale pořád přítomná. A možná je to v pořádku. Možná laskavost nevypadá tak, jak jsem si myslela. Možná někdy vypadá jako hluboký nádech po křiku a tiché: promiň, mami to dneska nezvládla. A možná právě v těchhle chvílích se rodičovství odehrává doopravdy. Ne v klidu, ale v chaosu. Ne v ideálu, ale v realitě.
