Článek
menstruační bolest, únava, špatný den. Vzala jsem si prášek, lehla si a čekala, že to přejde.
Nepřešlo.
Naopak. Každý měsíc to bylo horší. Bolest, která se nedala popsat jedním slovem. Někdy bodala, jindy pálila, jindy svírala tak, že jsem se nemohla narovnat. Byly dny, kdy jsem nemohla vstát z postele. Kdy jsem se potila bolestí. Kdy jsem zvracela.
Šla jsem k lékaři. Pak k dalšímu. A dalšímu.
„To je normální.“
„To má spousta žen.“
„To je stres.“
„To je psychické.“
„Zkuste se víc uvolnit.“
Odcházela jsem pokaždé s pocitem, že jsem přecitlivělá. Že si to možná opravdu vymýšlím. Že jsem slabá. Že dramatizuju.
Začala jsem se stydět za vlastní tělo. Za vlastní bolest.
Bolest mi ale mezitím brala práci. Vztahy. Energii. Začala jsem se vyhýbat lidem, protože jsem nevěděla, kdy mě to zase „chytne“. Přestala jsem sportovat. Přestala jsem plánovat. Přestala jsem věřit, že budu někdy normálně fungovat.
Nejhorší byly noci. Ležela jsem v posteli, svíjela se a brečela do polštáře, aby to partner neslyšel. Měla jsem strach. Skutečný strach, že se se mnou děje něco vážného. Že umírám pomalu a nikdo to nevidí.
Jednou jsem skončila na pohotovosti. Nemohla jsem dýchat bolestí. Lékař se na mě podíval a řekl: „To bude panická ataka.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ne ze vzteku. Ze zoufalství.
Roky mi tvrdili, že je to v hlavě. A já jsem jim věřila tak dlouho, až jsem začala pochybovat sama o sobě. O vlastní realitě. O vlastním těle.
Zlom přišel až po pěti letech. Pět let bolesti. Pět let bagatelizování. Pět let, kdy jsem slyšela, že jsem v pořádku.
Nová lékařka. Mladá. Klidná. Poprvé se mě neptala jen „kde to bolí“, ale „jak dlouho“. Poprvé mě nenechala odejít s větou „to nic není“.
A pak přišla diagnóza.
Endometrióza. Chronické onemocnění, které způsobuje extrémní bolest. Nemoc, kterou má spousta žen. Nemoc, kterou lékaři často přehlížejí. Nemoc, o které mi pět let nikdo neřekl ani slovo.
Seděla jsem v ordinaci a brečela. Ne proto, že bych byla vyděšená. Ale proto, že jsem konečně nebyla blázen. Nebyla jsem hysterka. Nebyla jsem slabá. Byla jsem nemocná.
A všichni to roky ignorovali.
Nejvíc mě bolí zpětně to, že jsem se naučila svou bolest zlehčovat. Usmívat se. Vydržet. Neobtěžovat. Omlouvat se za to, že mi není dobře.
Naučili mě, že ženská bolest je normální. Že patří k životu. Že se s ní má počítat. A hlavně že se o ní nemá moc mluvit.
Dnes už vím, že nejhorší nebyla nemoc. Nejhorší bylo, že mi nikdo nevěřil. Že jsem musela pět let dokazovat, že mě opravdu něco bolí. Že jsem si připadala neviditelná ve vlastním těle.
Nemyslela jsem si, že umírám proto, že bych byla slabá. Myslela jsem si to proto, že mě bolelo tak, jak se bolest v učebnicích nepopisuje. A přesto mi všichni říkali, že je to „v normě“.
Dnes se léčím. Není to jednoduché. Bolest nezmizela úplně. Ale zmizel ten nejhorší pocit – že jsem sama a že si vymýšlím.
A kdybych měla jednu větu pro všechny ženy, které slyší, že „přehánějí“, je tahle:
Pokud vás něco bolí a cítíte, že to není normální, nenechte se umlčet. Vaše tělo nelže. Jen svět ještě pořád neumí ženskou bolest brát vážně.
