Článek
Nákup v supermarketu. Romantická představa: projdu se mezi regály, vyberu, co potřebuju, možná si dokonce přečtu složení. Realita: drsná survival mise na hraně lidských možností, kterou by měl moderovat Bear Grylls. Jen místo bažiny je tu ulička s cereáliemi a místo komárů vás koušou pohledy ostatních rodičů, kteří přesně vědí, že jste to dnes podcenila.
Začíná to nevinně. Posadíte dítě do košíku jako malého krále světa. Po dvou krocích zjišťujete, že košík je buď z minulého století, nebo byl vyroben přesně z nějaké slitiny, která vibruje jen při sebemenším pohybu. K tomu soundtrack: „MÁÁÁMIII, TOOO!!“ A přitom ještě ani nejsme u sladkostí.
Kolem projde bezdětná žena. Taková ta elegantní, co si s lehkostí vybírá avokádo podle intuice. Dívá se. Neodsuzuje. Jen nekonečně nechápe. V jejím světě jsou supermarkety čistá a funkční místa. V mém světě se právě odehrává vyjednávání, které by zastavilo i mírové jednání OSN. „Když necháš ten jogurt na místě, koupíme domů piškoty.“ „Nechci piškoty, chci ten jogurt.“ „Ten jogurt stojí sto dvacet! A je s jednorožcem! Co s tím budeš dělat?!“ „Hladit.“
Vrchol expedice přichází u pokladny. Fronta se nehýbe. Dítě se hýbe. Dítě se hýbe hodně. Dítě se rozhoduje, že teď je ideální čas cvičit breakdance. Pokladní se směje. Ale ne očima. Důchodce v řadě za vámi demonstrativně vzdychá. Vedle stojící influencerka natáčí „raw motherhood moment“. Já držím tři rohlíky, jogurt zničený emocionálně i vizuálně, a přemýšlím, jestli by se dalo odejít jen tak. Prostě bez placení. Bez identity. Bez svědomí.
Vycházíme ven. Vítr vane. Svoboda chutná jako levná káva a chleba ve slevě. Dítě usíná. Samozřejmě. Kdy jindy. A já si říkám, že příště to zvládneme líp. Ano. To si říkám pokaždé, protože rodičovství je kromě přežívání i permanentní syndrom optimismu.
A stejně tam zase půjdeme. Protože někdo musí koupit mlíko. A taky ti zatracení piškoty.
