Článek
Návaly horka: potím se, i když jen existuju
Existují dva typy lidí.
Ti, co říkají: „Je mi trochu teplo.“
A pak jsem tu já, která říká: „Omlouvám se, právě jsem se proměnila v lidský radiátor.“
Návaly horka jsou zvláštní fenomén. Nepřichází logicky. Nepřichází po sportu, po alkoholu nebo v létě. Přichází kdykoliv. V zimě. V tramvaji. V kanceláři. Ve sprše. Ano, ve sprše. Protože proč by to bylo jednoduché.
Sedím. Dýchám. Existuju.
A najednou: vlna.
Začne to nenápadně. Takové to lehké „nějak je mi tepleji“. O tři vteřiny později mám pocit, že mi někdo zapnul vnitřní topení na plný výkon a ztratil ovladač.
Tělo se rozhodne, že teď je ideální chvíle simulovat tropický pás. Obličej hoří, záda tečou, dekolt se mění v experimentální vodní prvek.
A samozřejmě to nikdy nepřijde v pohodových chvílích. Vždycky:
– na schůzce
– v MHD
– při důležitém rozhovoru
– na rande
– v zimním kabátu, který už nejde sundat bez veřejného svlékání
Nikdy doma v pyžamu s větrákem a otevřeným oknem.
Nejvíc mě fascinuje, že nával horka nemá žádnou logiku. Nejím nic pálivého. Nepiju alkohol. Nejsem ve stresu. Nehýbu se. Nepřemýšlím o ničem dramatickém.
Prostě si jen žiju. A moje tělo si řekne: „Co kdybychom to teď trochu přehnali s teplotou?“
Google samozřejmě nabízí odpovědi:
– hormony
– stres
– úzkost
– perimenopauza
– štítná žláza
– nervový systém
– vesmírná nerovnováha
Zjednodušeně: může to být cokoliv. A pravděpodobně to bude „něco v těle“.
Děkuju. To jsem přesně potřebovala vědět.
Nejhorší není ani to teplo. Nejhorší je ten pot. Ten moment, kdy cítíš, jak ti po zádech stéká něco, co by tam rozhodně stékat nemělo. A ty se snažíš tvářit normálně, zatímco v hlavě řešíš, jestli už je to vidět.
Kontrolní pohled:
– lesklé čelo
– vlhké vlasy
– tričko přilnuté na místech, o kterých jsi nechtěla, aby někdy existovala
A všichni kolem jsou v pohodě. V mikinách. V bundách. S čajem. A ty máš chuť si lehnout na dlažbu a požádat kolemjdoucí, ať tě ofukují letákem.
Nejlepší jsou rady typu:
„Tak se míň stresuj.“
„Tak se víc hýbej.“
„Tak nepij kafe.“
„Tak dýchej.“
Ano, děkuju. Přestanu existovat a uvidíme, jestli to pomůže.
Návaly horka jsou tělesný ekvivalent toho, když se ti v hlavě spustí panika bez důvodu. Jen místo myšlenek se potíš. Hodně. Intenzivně. Na místech, která si s potem spojuješ jen z teorie.
A pak to stejně rychle skončí. Jako by se nic nestalo. Tělo se uklidní, teplota spadne, pot uschne. A ty tam stojíš, zmatená, vlhká a s pocitem, že jsi právě prožila osobní klimatickou krizi.
Závěr? Návaly horka nejsou nemoc. Jsou životní styl.
Styl, kde:
– nosíš vrstvy, i když je léto
– sedíš u okna i v zimě
– znáš polohu všech větráků v okolí
– a nikdy si nejsi jistá, jestli je ti teplo, nebo jestli tělo zase hraje tropický festival
Protože někdy se prostě nepotíš proto, že by bylo horko.
Potíš se proto, že existuješ. A to je, zřejmě, pro lidské tělo občas až příliš.
