Článek
Byla doba, kdy jsem měla pocit, že když nemám ustlanou postel, den ještě ani pořádně nezačal. Vstát, vyvětrat, natáhnout prostěradlo, uhladit deku, srovnat polštáře. Teprve pak jsem si připadala jako „normální dospělý člověk“.
Bylo to jedno z těch nepsaných pravidel, která jsem měla hluboko v hlavě. Pořádek znamená, že mám život pod kontrolou. Ustlaná postel znamená, že jsem funkční. Že to zvládám.
Jenže pak přišlo období, kdy jsem to nezvládala vůbec.
Ne navenek. Tam jsem pořád fungovala. Usmívala se. Odpovídala. Řešila věci. Ale uvnitř jsem byla vyčerpaná, prázdná, bez energie. Ráno jsem vstávala s pocitem, že už jsem unavená. A večer jsem padala do postele s pocitem, že zítra to celé začne znovu.
A v tomhle stavu jsem se pořád snažila dodržovat ty malé rituály normálnosti. Uklidit. Ustlat. Mít pocit, že aspoň něco mám pod kontrolou, když už ne vlastní hlavu.
Jedno ráno jsem ale prostě nemohla. Vstala jsem z postele a místo automatického stlaní jsem si jen sedla na kraj. Koukal jsem před sebe a měla jsem pocit, že se mi chce brečet, ale ani na to jsem neměla sílu.
Postel zůstala rozhozená. Peřina zmuchlaná. Polštář křivě.
A já jsem si po deseti minutách zase lehla zpátky.
Dřív bych to brala jako selhání. Jako důkaz, že jsem líná. Neschopná. Že bych se měla víc snažit. Tentokrát mi ale došlo něco jiného: že já se nesnažím málo. Já se snažím už příliš dlouho.
Psychické vyčerpání není vidět. Nemáš teplotu. Nemáš sádru. Nemáš diagnózu na čele. Jen se ti nechce vstát. Nechce se ti mluvit. Nechce se ti nic. A máš pocit viny, že bys přitom „měla fungovat“.
A tak se nutíš. Přes sebe. Přes tělo. Přes hlavu. Děláš věci jen proto, že by se měly. Ne proto, že na ně máš kapacitu.
Ustlaná postel se stala symbolem. Ne proto, že by byla důležitá. Ale protože představovala tlak. Další maličkost, kterou musím zvládnout, abych byla dost.
Jenže já už nechtěla být „dost“. Já jsem chtěla být v klidu. Nebo aspoň ne úplně na dně.
Tak jsem si dovolila ležet v neustlané posteli. Bez výčitek. Bez pocitu, že něco zanedbávám. A poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu. Ne proto, že bych byla odpočatá. Ale proto, že jsem se na chvíli přestala nutit být někým, kým zrovna nejsem.
Dnes už se na tyhle věci dívám jinak. Když mám energii, uklidím. Když ji nemám, lehnu si. I kdyby byl byt vzhůru nohama. I kdyby nebylo ustláno. I kdyby někdo řekl, že jsem se „mohla aspoň trochu snažit“.
Psychické zdraví má přednost před estetikou. Před pořádkem. Před dojmem, jak působím navenek.
Protože když jsem v háji uvnitř, je úplně jedno, jestli mám doma naleštěno. Nikdo mi nedá medaili za čistou kuchyň, když se sotva držím nad vodou.
Nechala jsem neustlanou postel a šla si lehnout taky. A nebyl to projev lenosti. Byl to projev sebezáchovy.
Bylo to poprvé, kdy jsem si řekla: teď nejsi stroj. Teď nejsi povinnost. Teď jsi člověk, který potřebuje pauzu.
A možná právě v tom je skutečná dospělost. Ne v tom, že všechno zvládáme. Ale v tom, že poznáme, kdy už nezvládáme – a místo dalšího výkonu si dovolíme prostě jen být. I v neustlané posteli. I bez kontroly. I bez masky, že jsme v pohodě, když nejsme.
