Článek
Nejsem líná. Nikdy jsem nebyla. Vždycky jsem byla ta, co všechno stihne. Ta, co má diář plný, domácnost relativně funkční, dítě v čistém oblečení a večeři aspoň trochu teplou. Ta, co se snaží. Ta, co se usmívá. Ta, co „to dává“.
Jenže teď už to nedávám. A nejhorší je, že to zvenku vypadá jako lenost.
Nechce se mi vařit. Nechce se mi uklízet. Nechce se mi vymýšlet program. Nechce se mi odpovídat na zprávy. Nechce se mi mluvit. Nechce se mi smát. Nechce se mi vůbec nic. A v hlavě mi běží tichý, ale otravný hlas: jsi líná. Jsi neschopná. Ostatní to zvládají, tak proč ty ne?
Jenže já nejsem líná. Já jsem vyčerpaná.
Vyčerpaná z toho, že jsem pořád v pohotovosti. Že moje hlava nikdy nevypíná. Že pořád přemýšlím, co je potřeba koupit, uvařit, zařídit, zaplatit, nezapomenout. Že pořád někdo něco chce. Pořád někdo něco potřebuje. Pořád někdo brečí, ptá se, zlobí se, nudí se, má hlad, má žízeň, má strach, má vztek.
A já jsem ta, co to má držet pohromadě.
Nikdo nevidí tu neviditelnou práci. To nekonečné mentální břemeno. To, že i když sedím na gauči, moje hlava běží na sto procent. Přemýšlím, kdy bylo poslední očkování. Jestli máme čisté pyžamo. Jestli jsem odpověděla učitelce. Jestli máme dost plen. Jestli dítě zase nebude mít teplotu. Jestli jsem špatná máma, protože dneska pustím pohádku potřetí.
Zvenku to vypadá, že nic nedělám. Uvnitř jsem permanentně ve stresu.
Dřív jsem si myslela, že únava se dá vyřešit spánkem. Že si lehnu, vyspím se a bude líp. Teď už vím, že existuje únava, která se nedá dospat. Únava, která není v těle, ale v hlavě. V nervovém systému. V pocitu, že jste pořád potřebná a nikdy dost.
Jsem unavená z toho, že musím být pořád milá. Trpělivá. Chápavá. Vysvětlující. Motivující. Podporující. Regulující emoce – cizí i svoje. Jsem unavená z toho, že nemám prostor být slabá. Protože když jsem slabá já, všechno se rozpadne.
A tak se rozpadám potichu. Nenápadně. Uvnitř.
Když neuklidím, jsem líná. Když neuvařím, jsem neschopná. Když si objednám jídlo, jsem rozmazlená. Když pustím pohádku, jsem špatná máma. Když chci být chvíli sama, jsem sobecká. Když jsem podrážděná, jsem hysterická. Když jsem tichá, jsem odtažitá.
Nikdy to není „je unavená“. Vždycky je to „něco s ní není v pořádku“.
Společnost má zvláštní představu o matkách. Matka má být nekonečný zdroj energie. Lásky. Trpělivosti. Úsměvů. Nápadů. Večeří. Řešení. A ideálně bez nároku na odměnu, uznání nebo odpočinek. Protože přece „si to vybrala“.
Ano, vybrala jsem si děti. Ale nevybrala jsem si vyhoření.
Nejhorší je, že už ani sama nepoznám rozdíl mezi leností a vyčerpáním. Když ležím a zírám do zdi, nepřemýšlím: odpočívám? Nebo utíkám? Když se mi nechce nic, ptám se: potřebuju pauzu? Nebo jsem prostě špatná?
A pak přijde další den. A další. A další. A já vstanu, protože musím. Ne proto, že chci. Udělám snídani, protože je potřeba. Ne proto, že mám energii. Obleču děti, protože jinak by šly nahé. Ne proto, že bych byla plná života.
Funguju. Ale nežiju.
A nejvíc ironické je, že kdybych byla opravdu líná, asi bych byla víc v klidu. Líný člověk se netrápí. Líný člověk necítí vinu. Líný člověk nemá v hlavě seznam věcí, které nezvládl.
Já ten seznam mám. Každý den.
Nejsem líná máma. Jsem máma, která už dlouho jede přes limit. Bez dovolené. Bez regenerace. Bez skutečného vypnutí. Jsem máma, která potřebuje víc než jen „sebrat se“. Potřebuje prostor. Ticho. Pomoc. A hlavně dovolení nebýt pořád silná.
Protože nejsem baterka. Nejsem stroj. Nejsem bezedná studna. Jsem člověk. A energie se prostě nedá brát donekonečna z ničeho.
A možná největší problém není to, že jsem unavená. Ale že se za tu únavu pořád omlouvám. Jako by byla moje chyba. Jako by byla selhání. Jako by mateřství nemělo bolet, vyčerpávat, drtit a brát víc, než dává.
Nejsem líná. Jen už nemám kde brát. A to je věta, kterou by si mělo dovolit říct víc matek nahlas. Bez studu. Bez ironie. Bez pocitu, že jsou špatně. Protože někdy nejsme rozbité. Jen jsme prostě došly.
