Článek
Nikdy jsem netušila, kolik lidí má potřebu řešit výchovu cizích dětí. Zvlášť když jejich vlastní život připomíná spíš chaos než něco, co by se dalo označit za „fungující rodinu“. Přesto jsem se za poslední roky stala terčem nekonečných rad, pohledů a poznámek od lidí, kteří sami nemají doma ani základní pořádek.
Začalo to nenápadně. „Ty je moc rozmazluješ.“ „Neměla bys je víc hlídat.“ „U nás by si tohle dovolit nemohli.“ Věty, které slýchám hlavně od příbuzných a známých. Od lidí, kteří mají plnou pusu výchovy, pravidel a zásad. A pak přijdu k nim domů a zírám.
Hračky rozházené po zemi, neumyté nádobí v dřezu už třetí den, špinavé prádlo na gauči, děti s mobilem v ruce do jedenácti večer a rodiče, kteří na ně křičí z kuchyně, ať už jdou konečně spát. Chaos, křik, nervy. A přesně tihle lidé mi vysvětlují, co dělám špatně.
Jedna z nejhlasitějších je moje švagrová. Neustále komentuje, že jsem prý „moc měkká“. Že bych měla děti víc sekýrovat, víc trestat, víc je držet zkrátka. Přitom když přijedu k nim, její syn nadává, dcera hází věci po bytě a nikdo to neřeší. Hlavně že ví, jak mám já vychovávat.
„Ty je necháváš moc mluvit,“ řekla mi nedávno, zatímco její dítě křičelo sprostá slova na otce. „U nás by si tohle dovolit nemohli.“
Jenže ono si to dovolují. Každý den. Jen se to u nich bere jako normální stav.
Nejvíc mě na tom všem štve ta arogance. Ten pocit nadřazenosti. Lidé, kteří nemají doma základní režim, žádnou strukturu dne, žádné hranice, ale přesto mají pocit, že jejich názor na moje děti je zásadní a důležitý. Že mi musí otevřít oči.
Podle nich jsem prý špatná matka, protože:
– nedávám dětem každý den teplou večeři v šest přesně
– dovolím jim vyjádřit názor
– netrestám je křikem
– neřeším každou drobnost zákazem
Ale zato doma máme uklizeno. Děti ví, kam co patří. Mají režim, chodí spát v rozumnou dobu, umí pozdravit, poděkovat, poprosit. Neřvou po cizích lidech, neválí se po zemi v obchodě, neumí manipulovat dospělé.
Jenže to není vidět na první pohled. Co je vidět, je to, že se nebojí mluvit. Že se umí ozvat. A to některým lidem vadí. Protože jejich děti se bojí. Nebo jsou ignorované. Nebo jsou permanentně na mobilu, aby dali rodičům pokoj.
Jednou mi jedna známá řekla: „Já bych to takhle nezvládla, ty jsi na ně hrozně trpělivá.“
O pět minut později seřvala svoje dítě za to, že rozlilo pití. A pak mi začala vysvětlovat, že bych měla být na děti přísnější.
To je ten paradox. Lidi, kteří jsou vyčerpaní, nervózní, nešťastní ve vlastní domácnosti, mají největší potřebu hodnotit ostatní. Možná proto, že je jednodušší řešit cizí život než si přiznat, že ten vlastní nefunguje.
Často mám pocit, že jim moje rodina nastavuje zrcadlo. Že jim vadí, že to jde i jinak. Bez křiku. Bez neustálých zákazů. Bez domácnosti, která vypadá jako po výbuchu.
Tak raději hledají chyby u mě. Protože přiznat si, že sami nezvládají základní věci, by bolelo víc.
Nejvíc mě ale dorazilo, když mi jedna příbuzná řekla: „Já bych tvoje děti nevychovávala, mně by to přišlo moc benevolentní.“
Stála v kuchyni plné špinavého nádobí, její dítě jí skákalo po zádech a ona si zapálila cigaretu.
A v tu chvíli mi došlo, že už se nemusím obhajovat. Že rady od lidí, kteří nemají uklizeno ani doma, ani ve vlastním životě, nejsou rady. Jsou to jen projekce jejich frustrace.
Protože skutečná výchova není o tom, co říkáte cizím lidem.
Ale o tom, co každý den žijete doma. A to se bohužel skrýt nedá. Ani pod těmi nejchytřejšími řečmi.
