Článek
Od malička poslouchám poznámky. Ne zlé. Ne křičené. Spíš takové ty „jen tak mimochodem“. Mezi řečí. U večeře. V autě. Při nákupech oblečení.
„Nechceš si vzít menší porci?“
„Ty kalhoty ti trochu obepínají stehna.“
„Měla bys se víc hýbat.“
„My to myslíme dobře, aby ses jednou nedivila.“
Nikdy to nebylo otevřené ponižování. Spíš permanentní připomínání, že moje tělo je problém, který se má řešit. Projekt na vylepšení. Něco, co je třeba hlídat, kontrolovat, komentovat.
A přitom oni sami nikdy necvičili.
Táta celý život sedí. Má břicho, bolavá záda, vysoký tlak. Maminka držela diety jen v časopisech, ale pohyb byl vždycky „zbytečný“. Procházka jen když se musí. Sport jen v televizi. Zdravý životní styl jako teorie, ne praxe.
Ale moje tělo bylo jejich téma.
Ne jejich únava. Ne jejich vztah. Ne jejich nespokojenost se sebou. Moje postava.
Jako by skrze mě opravovali něco, co se jim nepovedlo u sebe.
Pamatuju si, jak mi bylo dvanáct a máma mi řekla: „Holky v tvém věku už by neměly mít takové bříško.“ V tu chvíli jsem ještě ani nevěděla, že mám nějaké „bříško“. Ale od té doby jsem ho viděla pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla.
Ve čtrnácti jsem držela první dietu. Ne proto, že bych chtěla. Ale proto, že jsem se styděla jíst před nimi. Ve škole jsem byla v pohodě. Doma jsem měla pocit, že každé sousto je sledované.
V osmnácti jsem se začala nenávidět. Ne své tělo jako takové, ale to, že je neustále pod drobnohledem. Že nikdy není neutrální. Nikdy prostě jen „moje“. Vždycky je to téma. Komentář. Rada. Varování.
„Děláme to pro tebe.“
„My nechceme, abys byla nešťastná.“
„Svět je krutý k tlustým holkám.“
A já si uvědomila jednu věc: oni mě nekritizují kvůli zdraví. Oni mě kritizují kvůli strachu. Ze světa. Ze společnosti. Z toho, jak budu vypadat „venku“. Jak budu reprezentovat je.
Moje tělo nebylo moje. Byla to vizitka rodiny.
Nikdy se mě nezeptali, jestli se cítím dobře.
Nikdy se mě nezeptali, jestli jsem spokojená.
Nikdy se neptali na psychiku. Jen na váhu.
A paradoxně čím víc mě kontrolovali, tím horší jsem vztah k tělu měla.
Nezačala jsem cvičit ze radosti. Začala jsem cvičit z nenávisti. Nejedla jsem zdravě, ale úzkostně. Ne proto, že bych chtěla být silná, ale proto, že jsem se bála kritiky.
Moje tělo se stalo bitevním polem mezi mnou a jimi.
A nejhorší na tom je, že jsem jim to dlouho dovolovala. Protože rodiče přece „to myslí dobře“. Protože když tě někdo vychovává, máš pocit, že má právo tě hodnotit. I když ti to ubližuje.
Až jednou jsem se jich zeptala:
„Proč vlastně řešíte moje tělo, když vy sami nic pro svoje neděláte?“
Bylo ticho. Pak urážka. Pak obrana. Pak klasické: „To není o nás.“
Ale ono to o nich je. Hodně.
O jejich komplexech. O jejich strachu ze stárnutí. O jejich neřešeném vztahu k vlastnímu tělu. O jejich potřebě mít nad něčím kontrolu. O jejich představě, že dítě je projekt, který se má „vylepšit“.
A já jsem byla ten projekt.
Dnes už vím, že zdravý vztah k tělu nevzniká z kritiky. Vzniká z respektu. Z přijetí. Z pocitu bezpečí. Ne z permanentního dohledu.
Nikdy necvičili, ale kritizují moji postavu.
A trvalo mi roky, než jsem pochopila, že problém není moje tělo.
Problém je, že oni nikdy neřešili svoje. A přenesli to na mě.
Teď se učím něco, co mě doma nikdo nenaučil: dívat se na sebe bez cizího hlasu v hlavě. Jíst bez viny. Hýbat se pro radost, ne ze strachu. A hlavně – nepředávat tenhle stud dál.
Protože největší škoda, kterou mi nezpůsobil svět, ale vlastní rodiče, nebyla pár kil navíc. Byla to myšlenka, že moje hodnota začíná a končí u toho, jak vypadám.
