Článek
Řekli jsme si, že to bude rychlá akce. Prostě zajedeme do nákupního centra, koupíme synovi boty do školy a za hodinku jsme zpátky doma. Naivita je krásná věc. Člověk by ji měl vystavit vedle porcelánu a nikdy na ni nesahat.
Už příjezd byl varováním. Parkoviště připomínalo sraz všech automobilových nadšenců z okresu, kteří si omylem spletli akci s výprodejem tenisek. Kroužili jsme tam jako supi nad posledním kusem masa a čekali, kdo to vzdá dřív. Nevzdal nikdo. Nakonec jsme zaparkovali tak daleko, že jsem zvažovala, jestli si nemáme vzít svačinu na cestu zpátky.
Jakmile jsme vstoupili dovnitř, udeřila nás směsice vůní, zvuků a lidské energie. Bylo to jako vstoupit do jiného světa. Světa, kde čas neexistuje, ale slevy ano. Lidi proudili sem a tam s výrazem lehké paniky, jako by někdo právě oznámil, že dochází ponožky.
Místo procházky v lese si dnešní člověk střihne kolečko mezi obchody. Kroky se počítají taky, jen místo ptáků slyšíte reklamní hlášení a místo větví šustění nákupních tašek. Je to vlastně takový indoor survival. Když vydržíte dvě hodiny bez nervového zhroucení, zasloužíte si diplom.
Zastavili jsme se u prvního obchodu s botami. Fronta. Samozřejmě. Všichni najednou zjistili, že jejich děti chodí do školy a že boty jsou k tomu překvapivě potřeba. Prodavačky kmitaly s výrazem lidí, kteří už dávno opustili tělo a fungují čistě na autopilota.
Syn si zkoušel jedny boty za druhými. Každé byly buď „divné“, „moc tvrdé“, nebo „takové nějaké“. Po dvaceti minutách jsem začala mít pocit, že boty nejsou reálný objekt, ale filozofický koncept, který nelze uchopit.
Mezitím jsme sledovali okolní dění. Rodiny s dětmi, páry, jednotlivci. Všichni spojeni jedním cílem: projít se, najíst se a ideálně si odnést něco, co vlastně nepotřebují. Nákupní centrum jako novodobé náměstí. Jen místo kašny je tam fontána kreditních karet.
A pak to přišlo. Hlad. Ne ten obyčejný, ale ten nákupní, který vás zavede přímo do fastfoodové zóny. Tam to vřelo. Fronty, lidé nesoucí hory jídla, jako by se chystali na zimní spánek. Sedli jsme si s tácem a snažili se najít kousek klidu mezi zvuky fritovacích hrnců a dětským smíchem na hranici hysterie.
Kolem nás lidé s kelímky a telefony. Někteří právě rozbalovali nový telefon, jako by to byl svatý grál. Přišli si pro boty, odešli s iPhonem. Evoluce spotřebitele v přímém přenosu.
Po hodině a půl jsme konečně našli ty pravé boty. Nevím, jestli byly skutečně ideální, nebo jsme jen dospěli do fáze, kdy bychom koupili i sandály v lednu, jen abychom mohli odejít. Zaplatili jsme a vydali se na cestu zpět.
Cestou k autu jsem měla zvláštní pocit. Ne úlevu. Spíš něco mezi vyčerpáním a existenciální otázkou, jestli je tohle opravdu ten nejlepší způsob, jak trávit volný čas. Dvě hodiny v umělém světě, kde všechno svítí, hraje a láká.
A pak jsem si vzpomněla, že jsme vlastně chtěli jen boty.
Doma jsem si sedla a chvíli jen tak koukala do zdi. Ticho. Žádná hudba, žádné hlášení o slevách, žádné fronty. Jen klid. A v tom tichu mi došlo, že nákupní centrum není jen místo. Je to životní styl. Takový ten pohodlný, dostupný a lehce absurdní.
Příště jedeme do lesa. I kdyby měl syn chodit bos.
