Článek
Neříkala jsem si, že budu mít dvě děti. Chtěla jsem jedno. A partnera. Dospělého muže, se kterým budu sdílet rodičovství. Realita? Mám jedno dítě oficiálně. A jedno neoficiálně. To druhé má vousy, hypotéku a pocit, že když vydělává, má hotovo.
Každý večer je to stejné. Stejný rituál, stejný obraz, stejná pachuť v puse. On si lehne na gauč. Já vstanu. On si pustí seriál. Já jdu čistit zuby dítěti. On scrolluje. Já čtu pohádku. On si dá čaj. Já vysvětluju, že ještě jednu pohádku už ne. On si odpočine. Já uspávám.
A někde mezi „mamííí, ještě“ a „nech už světýlko“ mi dojde, že tohle není partnerství. Tohle je směnný obchod, kde já dávám všechno a on si myslí, že přítomnost v bytě stačí.
Nejhorší je, že se to nestalo ze dne na den. Nebyl to žádný dramatický zlom. Žádná velká hádka, žádné ultimátum. Jen pomalý, plíživý posun. Nejdřív jsem uspávala já, protože jsem kojila. Pak jsem uspávala já, protože jsem to uměla líp. Pak jsem uspávala já, protože on byl unavený. A teď uspávám já, protože je to prostě moje role.
Stejně jako vaření. Stejně jako plánování. Stejně jako doktorka, školka, oblečení, dárky, emoce, strachy, výchova. On je táta. Já jsem provozní manažer celé rodiny.
On mi občas řekne: „Tak si běž lehnout, já to pohlídám.“ A myslí tím, že dítě kouká na pohádku a on kouká do telefonu. Já mezitím ležím v ložnici a stejně neposlouchám seriál v obýváku, ale jestli někdo nebrečí. Jestli někdo nespadl. Jestli někdo něco nepotřebuje. Neumím vypnout. Protože vím, že kdyby se něco stalo, stejně půjdu já.
A tady někde začíná ta ironická fáze mateřství, o které se moc nemluví. Fáze, kdy už nemáte jen dítě. Máte i partnera, kterému připomínáte, že má vynést koš. Že má zavolat své mámě. Že má koupit dárek. Že má zaplatit složenku. Že má řešit školku. Že má být táta.
Já už mu skoro ani neříkám jménem. Já mu dávám instrukce. Jako dítěti. Jako zaměstnanci. Jako někomu, kdo bez seznamu neví, co má dělat.
A on se diví, že nemám chuť na sex.
Jak bych mohla chtít muže, kterého celý den mentálně vodím za ruku? Kterému připomínám základní věci? Který se mě ptá, kde má ponožky, zatímco já vím, kde má dítě plyšáka z porodnice?
Sex s někým, koho vnímáte jako další zodpovědnost, je asi tak lákavý jako romantická večeře v jídelně školky.
Nejvíc mě ničí ten kontrast. On má pocit, že si večer „zaslouží odpočinek“. Já mám pocit, že jsem večer na druhé směně. On si sedne. Já stojím. On vypne. Já zapínám noční režim dítěte. On má klid. Já mám boj o spánek.
A když se ho zeptám, jestli by mohl občas uspávat on, odpoví: „Ale ty to děláš líp.“ Což je ta nejzrádnější věta na světě. Protože v překladu znamená: děláš to pořád, tak v tom pokračuj. Já se u toho budu cítit jako dobrý chlap.
Nikdy jsem nechtěla být ta, co si stěžuje. Ta protivná. Ta, co pořád něco řeší. Ta, co kazí atmosféru. Tak jsem mlčela. A dělala. A brala. A zvládala. A teď jsem se probudila v životě, kde jsem máma pro všechny kolem sebe. Včetně vlastního partnera.
A největší paradox? On se cítí odstrčený. Že prý už nejsme blízcí. Že prý jsem pořád unavená. Že prý už nejsem, jaká jsem bývala.
Ne. Nejsem. Protože dřív jsem byla žena. Teď jsem logistické centrum.
Nechci být ta, co všechno kontroluje. Ale když nekontroluju, nic se nestane. Nechci být ta, co všechno organizuje. Ale když neorganizuji, nastane chaos. Nechci být ta, co všechno nese. Ale když to pustím, spadne to.
A tak jsem v pasti. Buď budu silná a vyčerpaná. Nebo slabá a zodpovědná za rozpad.
Někdy si říkám, že být samoživitelka by bylo jednodušší. Aspoň bych neměla iluze. Aspoň bych věděla, že jsem na to sama. Teď jsem na to sama taky. Jen s divákem na gauči.
Kdy se z partnera stane druhé dítě? Možná ve chvíli, kdy mu všechno projde. Kdy se nemusí starat, protože někdo jiný to udělá. Kdy může „pomáhat“, místo aby byl rovnocenný. Kdy se rodičovství změní v ženskou disciplínu a mužský doplněk.
A možná nejhorší není to, že on leží na gauči. Nejhorší je, že já už ani nečekám, že vstane. Protože jsem se naučila, že stejně vstanu já. A to je ten moment, kdy už nejste pár. Jste máma a její dvě děti. Jen jedno z nich má vousy a dálkové ovládání.
