Článek
Někdy má člověk pocit, že se svět vymkl kontrole. A pak pustí dětem Králíčka Binga. Najednou pochopí, že tohle všechno bylo jen trénink.
Epizoda Hra na sochy začíná nevinně: děti si chtějí hrát. Co by se mohlo pokazit? Odpověď zní: všechno.
Bing, samozvaný vůdce smečky batolat, vysvětluje pravidla hry: „Zůstaneš stát jako socha.“
Zní to jednoduše, že? Jenže pak tu máme Panda, který vnímá pravidla jako čistě inspirativní návrh. Hra na sochy se v jeho podání rychle mění ve festival nahého tance.
Zatímco ostatní se snaží ztuhnout, Pando už se svléká. Opět. Bez známky studu, bez motivace, prostě jen proto, že je to Pando a gravitace na něj neplatí. Bing zpanikaří, Flop zůstává klidný.
Zatímco Pando krouží kolem jako malý Dionýsos batolecí svobody, Flop s klidným hlasem pronese:
„Pando, kalhoty patří na nohy.“
A vy si říkáte – ano Flope, patří. Ale někdo by to měl vysvětlit i scenáristům.
Hra pokračuje. Bing zuřivě moralizuje, že „tak se socha nechová“, Pando tancuje, Sula se směje a Flop pomalu přemýšlí, jestli by nešlo přenastavit realitu. Všechno to má být roztomilé a poučné, ale ve skutečnosti sledujeme dětskou anarchii v přímém přenosu, zabalenou do pastelových barev a falešného klidu.
A pak přijde zlom. Hudba ztichne. Všichni mají stát. Jen Pando se ještě vlní, protože pravidla jsou pro slabé. Bing ztrácí nervy. Flop opakuje svou mantru: „To se občas stává.“
Tahle věta by měla být vytesaná na erbu všech rodičů, kteří kdy přežili epizodu Binga bez pomoci terapie nebo alkoholu.
Konec? Všichni se smějí, Bing se poučí, Pando si obléká kalhoty (alespoň na tři sekundy) a Flop zase zachraňuje svět svým pasivním klidem.
My dospělí? Tiše sedíme a přemýšlíme, jestli se tohle ještě dá nazvat „dětský pořad“.
