Článek
Když peču s tchyní, připadám si jako v televizní soutěži, kde každý chybný pohyb může stát život. Přesněji — můj společenský. Tchyně stojí vedle mě, sleduje mou práci a občas pronese větu typu: „No… já bych to dělala jinak.“
To je věta, po které by měl člověk povinně dostat dva svařáky.
Linecké musí být dokonale tenké. Vanilkové rohlíčky dokonale zahnuté. A těsto? „To se takhle nedělá, zlatíčko.“ Když se ozve tohle, vím, že jsem prohrál. I když jsem vlastně ještě nezačal.
Ale nakonec je to hezké. Jsme spolu, smějeme se (většinou), máme plný stůl cukroví a já tajně doufám, že příští rok si to tchyně upeče sama.
