Článek
Pečení s dětmi je jedna z těch činností, kterou v reklamách zobrazují jako idylické rodinné dejavú: matka v krásné zástěře, děti se smějí, mouka se jemně vznáší vzduchem, kamera se romanticky třese, protože všechno je prostě tak dojemné.
Realita?
Mouka nevznáší, mouka útočí.
A děti se smějí… ale tomu, že jste právě vstoupili do pudingové kaluže, kterou vaše tříleté dítě vytvořilo během třiceti vteřin, když jste se jenom otočili pro plech.
Pečení s dětmi má přesný průběh:
Nejdřív si řeknete, že to bude zábava. Že je to perfektní způsob, jak strávit čas spolu, vytvořit vzpomínky, naučit je něco nového. Tahle iluze vydrží přibližně 90 sekund. Maximálně dvě minuty, pokud si předtím dáte kafe.
Pak přichází první otázka dětí:
„Můžu zamíchat?“
Ano.
„Můžu SAMOTNĚ zamíchat?“
Chyba.
Protože děti zamíchají vždy způsobem, který popírá fyziku. Když míchají, vznikají odstředivé síly schopné vymrštit těsto do vzdálenosti šesti metrů. Kuchyně vypadá, jako by ji navštívil surovinový hurikán.
Další fáze je sypání ingrediencí. Dětem řeknete: „Nesyp to tam všechno najednou.“ Což je samozřejmě přesně ta věta, kterou ony slyší jako: „Prosím tě, vysyp to tam najednou a nejlépe z výšky dvou metrů, ať to má grády.“
Následuje fáze ochutnávání, která je pro děti nejdůležitější. Každé dítě si myslí, že suroviny jsou formou pikniku. Cukr? Ano. Mouka? Proč ne. Syrová vejce? Rodič jenom polyká strach a snaží se nevyslovit větu: „Salmonela je taky zkušenost.“
A pak přijde roztomilá věta:
„Já to udělám SÁM/A!“
To je okamžik, kdy se z pečení stává bojová hra. Snažíte se zachránit kuchyň, děti i sebe před totálním rozkladem. Plech je horký. Formičky jsou ostré. A těsto už dávno není těsto, ale hmota, kterou by chemici mohli patentovat jako nový stavební materiál.
Když konečně všechno dáte do trouby, zjistíte, že děti ztratily zájem. Jsou pryč. Hrají si. Sledují televizi. Žádná z těch malých cukrářských víl nemá ponětí, že vy stojíte v kuchyni, potíte se jako horník a snažíte se pochopit, jak se med dostal na strop.
A výsledek?
Zvláštní objekty, které měly být třeba perníčky, ale spíš připomínají karikaturu vašeho života. Něco spálené, něco syrové, něco vypadá jako umělecké dílo dítěte, které právě objevilo abstrakci.
Přesto když je nakonec položíte na talíř, děti přiběhnou s jásotem:
„To jsme dělali MY!“
A vy se usmějete, ačkoliv víte, že jediná věc, kterou dělaly, bylo rozsévání chaosu jako malí roztomilí anarchisti.
Ale stojí to za to.
Protože pečení s dětmi sice je katastrofa…
ale je to ta nejlepší katastrofa, která voní po skořici a másle. 🎄🍪
