Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu schopná někoho podvést. Patřila jsem mezi ty, co říkají: „Když nejsem spokojená, odejdu. Nezahýbám.“ Měla jsem pocit, že mám jasno v hodnotách, v hranicích, v sobě.
A pak přišel on. Kolega z práce. Nenápadný, vtipný, pozorný. Ne typický svůdník. Spíš někdo, kdo vás poslouchá, když mluvíte. Kdo si pamatuje drobnosti. Kdo vám napíše zprávu jen tak, bez důvodu.
Zpočátku to bylo nevinné. Kafe. Obědy. Vtipy. Stížnosti na práci. Stížnosti na vztahy. Dva lidé, kteří si rozumí víc, než by měli.
Říkala jsem si, že to mám pod kontrolou. Že je to jen flirt. Že každý občas potřebuje cítit se chtěný. Že to nic neznamená.
Jenže pak přišel večírek. Alkohol. Smích. Dotek, který už nebyl náhodný. Polibek, který jsem nezastavila. Hotel, který jsem si „racionálně“ vysvětlila tím, že už je pozdě jet domů.
A pak se to stalo.
Ne žádná romantika. Ne filmová scéna. Jen dva dospělí lidé v posteli, kteří přesně věděli, že dělají něco, co by neměli. A přesto to udělali. Protože chtěli. Protože mohli. Protože se na chvíli cítili živí.
Ráno jsem se probudila s pocitem, že se mi něco uvnitř zlomilo. Ne proto, že bych litovala jeho. Litovala jsem sebe. To, že jsem překročila hranici, o které jsem si myslela, že je nepřekročitelná.
Odjela jsem domů. Osprchovala se. Smázla zprávy. Převlékla se. Lehce se usmála na partnera a zeptala se, co budeme mít k večeři.
A v tu chvíli začala moje druhá role. Role ženy, která se tváří, že se nic nestalo.
Neřekla jsem mu to. Ne proto, že bych ho chtěla chránit. Ale proto, že jsem chtěla chránit sebe. Svůj obraz hodné partnerky. Svůj klid. Svůj vztah, který by pravda možná zabila.
Říkala jsem si, že když to byl „jen sex“, nemá smysl to otevírat. Že bych mu ublížila zbytečně. Že to už nikdy neudělám. Že to zůstane navždy zamčené někde ve mně.
Jenže to nezůstalo.
