Článek
„Tři oříšky pro Popelku“ jsou jedinečný případ filmu, který funguje pouze tehdy, když divák vypne mozek a zapne nostalgii. Popelka je sice nezávislá, drzá a umí střílet lépe než půlka hradní gardy, ale přesto tráví většinu času v lese ve svetru, který by dneska nosili jen hipsteři z Holešovic.
Princ je kapitola sama pro sebe. Tenhle člověk by nepoznal vlastní lásku, ani kdyby mu nad hlavou měla neonový nápis „TO JSEM JÁ“. Popelka se před ním objevuje střídavě jako lovkyně, dáma v závoji i holka v plesových šatičkách, a on celou dobu řeší jedinou věc: jestli si náhodou zase neudělá ostudu. Romantické? Spíš diagnostické.
A pak jsou tu kouzelné oříšky — tři random loot boxy z českého pohádkového lesa. V jednom šaty, v druhém kabát, ve třetím outfit, který z Popelky dělá noblesu večera. Kdyby film vznikal dnes, jmenoval by se to „Popelka: DLC edice“. A samozřejmě nesmíme zapomenout na sovu Rozárku, která odvádí víc práce než většina postav dohromady.
Nevlastní matka a Dora by si klidně zasloužily vlastní reality show. Jejich největší životní problém je to, že Popelka náhodou vypadá jako člověk, který umí otevřít dveře bez toho, aby přitom fňukal. A přesto je film prezentuje jako zlo celého království.
A ples? Vrchol celé pohádky je scéna, kde se Popelka objeví na tři minuty, zamává, a pak v panice uteče. To není romantika, to je speedrun randění. Prince nejspíš musel bolet mozek ještě týden.
„Tři oříšky pro Popelku“ jsou ikonou, protože je to krásné, laskavé, melodické a plné kostýmů, které by dnes byly módním statementem. Ale když to vezmeme bez sentimentu: je to bizár, kde logika dostala dovolenou a všichni se tváří, že je to normální. A proto to milujeme. Protože Vánoce jsou přesně o tomhle – krásném nesmyslu, který nám dělá radost.
