Článek
Jednoho dne mi zazvonil telefon. Kamarádka mi poslala zprávu: „Jé, krásné fotky!“
Jaké fotky? Nic jsem nefotila.
Otevřu odkaz a málem mi vypadly oči z hlavy. Profesionální rodinné focení. Dítě v krajce. Tchýně v bílé halence. Dokonalé světlo, úsměvy, pózy. Chyběla jenom jedna věc. Já.
Když jsem se ptala, odpověď byla odzbrojující: „Já myslela, že bys s tím měla moc práce.“
Ano, paní tchýně, největší práce je teď složit moje ego a identitu zpátky do jedné osoby.
A aby toho nebylo málo – fotky měly popisek:
„Moje princezna s tou, která ji miluje nejvíc.“
Seděla jsem a přemýšlela, zda mám brečet, smát se, nebo požádat fotografa o retuš – mně tam totiž úplně vymazali.
Dnes se už směju. A příště půjdu taky. A pozvu i manžela. A možná i psa. Aby věděla, že se dá fotit i s lidmi, které jste neporodili.
