Článek
Existuje zvláštní typ souseda. Ten, který si myslí, že jeho způsob života je nadřazený všemu ostatnímu. Hluk, nepořádek, neustálý provoz – to všechno je podle něj normální. A pokud vám to vadí, chyba je zjevně na vaší straně.
Tenhle postoj má společného jmenovatele: pocit privilegia. Pocit, že pravidla platí pro ostatní, ale jeho se netýkají. Že on má „svobodu“, zatímco ostatní mají povinnost se přizpůsobit. Mlčet. Vydržet. Zvyknout si.
Jakmile se ozvete, role se okamžitě obrátí. Nejste ten, kdo chce klid, ale ten, kdo „dělá problémy“. Najednou jste přecitlivělí, netolerantní, obtížní. Jako by požadavek na základní ohleduplnost byl útokem na osobní svobodu.
Jenže bytový dům není anarchie. Je to prostor, kde se svobody nutně střetávají. A právě proto existují pravidla – noční klid, domovní řád, zákonné normy. Ne proto, aby někoho omezovaly bezdůvodně, ale aby umožnily soužití.
Proč by měl mít jeden soused větší privilegia než ostatní? Proč by jeho hudba, kutilství nebo způsob života měl být důležitější než klid desítek dalších lidí? Proč by měl mít hlasitý jednotlivec větší váhu než tichá většina?
Často za tím není odvaha, ale právě naopak. Spoléhání na to, že ostatní raději ustoupí, než aby riskovali konflikt. Že si nikdo nebude chtít „dělat zle“. A tak bezohlednost postupně získává prostor a stává se normou.
Jenže mlčení není řešení. Mlčení je souhlas. A pokud se z domů mají stát místa, kde se dá normálně žít, je potřeba si připomenout jednoduchou věc: privilegia v bytovém domě neexistují. Existuje jen respekt. A ten by měl platit pro všechny stejně.
