Článek
Puberta doma: manuál k přežití bez útěku do hor a změny identity. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že nejtěžší část rodičovství je nevyspání, pleny a období, kdy dítě strká všechno do pusy. Dnes vím, že to byla jen tutorial verze hry. Skutečný boss level se jmenuje puberta.
Puberta je zvláštní biologický úkaz, kdy se z vašeho dítěte, které vás ještě nedávno objímalo a říkalo vám „maminko“, stane osoba, která s vámi komunikuje výhradně pomocí zvuků typu „hm“, „nevim“, „nech mě“ a „to je trapný“.
A především: všechno, co řeknete vy, je automaticky špatně. I kdybyste mu oznamovala, že hoří dům.
„Hoří.“
„Jo jasně, ty to zase dramatizuješ.“
Základní pravidlo číslo jedna: Neberte si nic osobně.
Což je skvělé doporučení v teorii a naprosto nereálné v praxi, když vám někdo, koho jste devět měsíců nosila v těle, řekne:
„Ty mi vůbec nerozumíš, žiju v toxickém prostředí.“
Toxické prostředí. Tím myslí domov, kde má vlastní pokoj, Wi-Fi, teplé jídlo a kapesné.
Základní pravidlo číslo dvě: Naučte se nový jazyk.
Pubertální komunikace má vlastní slovník:
„Je mi jedno“ = záleží mi na tom extrémně.
„Jsem v pohodě“ = nejsem v pohodě a za chvíli někdo bude brečet.
„Nic se neděje“ = děje se všechno.
„Ty to nechápeš“ = nechci to vysvětlovat.
A pak je tu legendární věta:
„Všichni ostatní rodiče to dovolují.“
Všichni. Vždycky. V každé rodině.
Jen vy jste poslední diktátor v Evropě.
Základní pravidlo číslo tři: Nečekejte logiku.
Puberta je období, kdy dítě dokáže tři hodiny řešit, že nemá co na sebe, ale zároveň odmítá všechny možnosti, které existují.
„Vem si to černé tričko.“
„Ne.“
„Tak to bílé.“
„Ne.“
„Tak co chceš?“
„Já nevím, ale NIC z tohohle!“
Základní pravidlo číslo čtyři: Ticho je podezřelé.
Když je doma hlučno, je to normální.
Když je doma ticho, znamená to jednu z těchto věcí:
– spí (zázrak),
– natáčí video na TikTok (katastrofa),
– nebo se něco stalo (ještě větší katastrofa).
Základní pravidlo číslo pět: Vaše existence je trapná.
Vaše oblečení je trapné.
Vaše slova jsou trapná.
Vaše smích je trapný.
Vaše dýchání je podezřelé.
Stačí, že se objevíte ve stejném prostoru.
„Mami, nechoď tak blízko, lidi se dívají.“
Lidi. V supermarketu. U regálu s jogurty.
Puberta je jediné období, kdy jste pro své dítě kombinací ostudy, nepochopení a bezpečného útočiště v jednom balení. Nenávidí vás, ale zároveň bez vás neumí najít ponožky.
Největší paradox puberty je, že čím víc se snažíte být v klidu, tím víc jste podezřelá.
Když křičíte: „Zase hysterická!“
Když jste klidná: „To je divný, co se děje?“
Když se ptáte: „Jak bylo ve škole?“
Odpověď: „Normálně.“
Když se neptáte: „Ty se o mě vůbec nezajímáš!“
Puberta je emocionální escape room, kde neexistují nápovědy a každé tlačítko může spustit alarm.
A přesto, mezi těmi výbuchy, dveřmi práskajícími jako ve španělské telenovele a pohledy plnými pohrdání, občas přijde moment, kdy si vaše dítě sedne vedle vás.
A řekne:
„Hele… můžu se tě na něco zeptat?“
A vy víte, že právě teď jste zase máma. Ne trapná osoba. Ne nepřítel. Ne toxické prostředí.
Jen máma.
A v tu chvíli vám dojde, že puberta není o tom, přežít dítě.
Je o tom přežít sama sebe.
Neutéct do hor.
Nezměnit identitu.
Neprodat dům a nezačít chovat kozy.
Protože i když to tak nevypadá, puberta jednou skončí.
A z toho podivného, protivného, ironického tvora se zase stane člověk, který vás má rád.
Jen vám to teď ještě neumí říct jinak než větou:
„Nech mě být, jo?“
