Článek
Puberta je období, kdy se dítě začne chovat, jako by si rodiče nevybralo samo, ale někdo mu je přidělil omylem. A já jsem ten omyl. Živý, mluvící, dýchající důkaz, že vesmír má smysl pro krutý humor.
Ještě před pár lety jsem byla hrdinka. Všechno jsem věděla, všechno jsem uměla, všechno jsem zařídila. Dneska stačí, abych otevřela pusu, a slyším:
„Mami, to je trapný.“
Neřekla jsem nic.
Jen jsem nadechla.
„Mami, nedýchej tak.“
Promiň, zapomněla jsem, že i kyslík je teď cringe.
Puberta je fáze, kdy rodič ztratí veškerou autoritu a získá novou roli: dekorace, která nemá mluvit, hýbat se ani existovat na veřejnosti.
Když se oblékám normálně:
„Mami, proč vypadáš tak divně?“
Když se snažím oblékat moderně:
„Mami, nesnaž se, je to ještě horší.“
Když mlčím:
„Proč jsi tak divná?“
Když mluvím:
„Mami, prosím tě, ne.“
Ideální rodič v pubertě je neviditelný rodič. Ideálně bez hlasivek. A s funkcí vypnutí na dálku.
Nejhorší je komunikace před cizími lidmi. Tam se z obyčejné matky stávám veřejný nepřítel číslo jedna.
„Ahoj, to je moje dcera!“
„Mami, PROČ to říkáš?“
„Tak co, jak bylo ve škole?“
„Mami, neřeš to tady!“
„Chceš pomoct?“
„NE!“
Pomoc je v pubertě sprosté slovo. Zájem je obtěžování. Péče je kontrola. A láska je trapas nejvyššího stupně.
Když řeknu „mám tě ráda“, dostanu pohled, jako bych se právě svlékla na náměstí.
Objímání? Zakázané.
Polibek na rozloučenou? Společenská sebevražda.
Zavolat na něj jménem před kamarády? Trestný čin.
„Mami, neříkej moje jméno tak nahlas!“
Promiň, zapomněla jsem, že tvoje identita je tajná operace CIA.
Puberta je fáze, kdy dítě ví všechno. Já nevím nic. A pokud náhodou něco vím, tak je to určitě špatně, zastarale a trapně.
„Tohle se už nedělá.“
„Takhle se to neříká.“
„To je starý.“
„To je cringe.“
Já jsem prý cringe. Moje slova jsou cringe. Moje existence je cringe. I můj smích je podezřelý.
Jednou jsem se smála v autě na písničku v rádiu.
„Mami, prosím tě, vypni to.“
Vypnout? Sebe? Ráda. Kde je tlačítko?
A přesto, paradoxně, ve chvíli, kdy jsem opravdu pryč:
„Mami, kde jsi?“
„Mami, můžeš mi pomoct?“
„Mami, mám hlad.“
Takže shrnutí puberty:
– Když jsem blízko, jsem trapná.
– Když jsem daleko, jsem potřebná.
– Když mluvím, je to špatně.
– Když mlčím, taky.
Ideální rodič v pubertě by měl:
– být k dispozici 24/7,
– ale zároveň neexistovat,
– mít peníze,
– ale nemít názory,
– starat se,
– ale nezasahovat,
– milovat,
– ale diskrétně.
Já se snažím. Fakt. Dýchám potichu. Nemávám na veřejnosti. Neoslovuju ho jménem. Neptám se. Neobjímám. Jen existuju v rohu jako domácí spotřebič.
A stejně jsem trapná.
Protože v pubertě není problém v tom, co rodič dělá.
Problém je, že rodič je.
