Článek
Je fascinující, s jakou jistotou dokážou někteří lidé, kteří děti nemají, rozdávat rady o rodičovství. Kdyby se sebevědomí dalo balit a prodávat, byli by milionáři. Protože nic nenašponuje mamince levou víčku tak rychle, jako věta: „No já sice děti nemám, ale kdybych měla, tak bych…“
Jasně. A kdybych já byla pilot, tak taky vím přesně, jak přistát Boeingem na mokré dráze. Ve své hlavě.
Tihle samozvaní experti mají vždy připraveno:
„Nenechávala bych ho tolik nosit, zvyknul si na to.“
„Uspávat byste měla jinak, to je v knížkách jasně napsané.“
„Já bych to dítě naučila, že když se křičí, nic nebude.“
Ano, protože všechno v rodičovství se dá vyřešit logickým argumentem. Zkuste logicky vysvětlit tříměsíčnímu miminu, že by mělo respektovat „konzistentní hranice“. Držím palce.
Nejlepší je to u malých dětí na veřejnosti. Dítě se vzteká?
„To je rozmazlené, to bych já teda nenechala.“
Ano, to je jasné. Stačí přece říct dítěti ve výlevu emocí: „Prosím tě, přehodnoť svou strategii sebevyjádření.“ A ono okamžitě pochopí a uklidní se. Přirozeně.
A pak přichází Zlatý hřeb:
„Já děti mít nechci, ale myslím, že by se to s nimi nemělo takhle dramatizovat.“
To je asi jako říct: „Neřídím auto, ale dovolím si říct, že spojku používáte emocionálně.“
Realita je jednoduchá. Rodičovství není teorie. Je to praxe.
Je to pot, mléko, kruhy pod očima, šestý smysl pro nebezpečí a sedmý smysl pro to, kde je vlastně dudlík.
A pokud někdo opravdu chce pomoct, je to slyšet. Pomoc zní jako:
„Můžu ti s něčím pomoct?“
A ne jako:
„Měla bys to dělat jinak.“
Protože rozdíl mezi radou a soudem poznáš okamžitě.
A mezi rodičem a nerodičem někdy ještě rychleji.
Ale nebojte. Jakmile tito experti jednou děti mít budou, všechno pochopí.
Jenže to už budou mít po kapsách sušenku, hračku, kapesník, záložní kapesník a totální ticho ve výrazu, který říká:
„Jo. Jo. Aha. Už chápu.“
