Článek
V šest ráno zazvoní budík.
Vy otevřete oči a na dvě vteřiny máte pocit, že dnes by to mohlo být jiné. Dnes vstanete v klidu. Dáte si kafe. Děti se obléknou bez protestů. Všichni se nasnídají a z domu vyjdete jako normální rodina.
Pak uslyšíte z dětského pokoje:
„Mami!“
Je 6:03.
A je jasno.
Dnešní hlavní událost už začala.
„Co se děje?“
„Já nechci tyhle ponožky.“
Podíváte se na ponožky. Jsou čisté. Jsou pohodlné. Jsou dokonce přesně ty, které si dítě včera samo vybralo.
„Ale včera sis je vybrala.“
Ticho.
Tohle byla chyba.
V dětském světě totiž věta „včera sis je vybrala“ nemá žádnou právní váhu.
„Ale dneska je nechci!“
A máme tu první konflikt dne.
Ještě jste si ani nevyčistila zuby.
Ranní rutina s dětmi je fascinující v tom, že věci, které dospělý člověk považuje za naprosto banální, mohou mít pro dítě váhu mezinárodního konfliktu.
Červený hrnek místo modrého?
Katastrofa.
Banán je rozkrojený?
Nepřijatelné.
Tričko má obrázek, který se dítěti včera líbil, ale dnes už je „trapný“?
Okamžitě svolat krizový štáb.
A vy mezitím stojíte v kuchyni, jednou rukou mažete chleba, druhou hledáte školní láhev a třetí, kterou samozřejmě nemáte, by se vám hodila na to, abyste udržela vlastní nervy pohromadě.
Do toho přijde otázka:
„Mami, kde mám boty?“
„Tam, kde sis je včera nechala.“
„Já nevím, kde jsem je nechala.“
Samozřejmě.
Protože rodičovství je mimo jiné práce soukromého detektiva, který každý den pátrá po věcech, jež dítě odložilo přibližně před třiceti sekundami.
Najdete boty.
Najdete láhev.
Najdete mikinu.
Najdete i jednu ponožku.
Druhá ponožka samozřejmě neexistuje.
A právě v tu chvíli si vzpomenete na internetové obrázky dokonale klidných matek, které ráno servírují dětem ovesnou kaši v keramických miskách, zatímco jejich domácnost voní po skořici a všichni vypadají odpočatě.
Vy stojíte v předsíni s kartáčkem na vlasy v ruce a přemýšlíte, jestli lze dítě poslat do školy v papučích.
Lze.
Teoreticky.
Prakticky by se ale našel někdo, kdo by se na vás podíval takovým tím pohledem.
Ten pohled znáte.
„Tohle bych já nikdy nedopustila.“
A víte co?
Možná nedopustila.
Možná její děti vstávají v 5:45, samy si ustelou, vypijí vodu s citronem, snědí celozrnnou kaši a v 7:10 odcházejí z domu s úsměvem.
Upřímně?
Přejme jí to.
Ale my ostatní máme doma dítě, které právě brečí, protože banán je „moc banánový“.
A není potřeba se za to stydět.
Děti nejsou projekt na Instagram.
Jsou to malí lidé. Mají emoce, nálady, absurdní požadavky, vlastní názory a občas naprostou potřebu vyvolat zásadní konflikt kvůli něčemu, co dospělému připadá směšné.
A my nejsme automaty na trpělivost.
Někdy zvýšíme hlas.
Někdy si v duchu řekneme něco, co by se do rodinného newsletteru rozhodně nehodilo.
Někdy sedíme v autě před školou a potřebujeme třicet sekund ticha, než budeme schopní pokračovat v životě.
A je to v pořádku.
Protože cílem není mít každé ráno dokonalé.
Cílem je nějak ho přežít a neztratit u toho smysl pro humor.
Takže když příště v 6:03 začne první konflikt dne, můžete si v duchu říct:
„Výborně. Jsme vzhůru. Program začíná.“
A pokud dítě trvá na tom, že potřebuje jiný hrnek, jiné ponožky a úplně jinou matku?
Klid.
Kafe.
Nádech.
Výdech.
A hlavně žádné porovnávání s rodinami od vedle.
Protože nikdo zvenku neví, co se u vás doma děje v 6:03.
A vy zase nemusíte vědět, co se děje u nich.
Každá máma má své ranní vítězství.
Někdy je to zdravá snídaně.
Někdy odchod z domu včas.
A někdy jen to, že všichni dorazili do školy oblečení.
A to se počítá.
