Článek
Rodinné návštěvy: sváteční festival pasivní agrese
Vánoce mají přinášet klid, mír a lásku. Ve skutečnosti přinášejí hlavně sezení v obýváku někoho, kdo vám už deset let vysvětluje, že škrábete brambory špatně. Rodinné návštěvy jsou fenomén, který by měl být vedený jako adrenalinový sport, protože máloco vás rozhodí tolik jako věta:
„A vy už neplánujete druhé dítě?“
Každá rodina má svůj typický vánoční repertoár.
Tchyně, která kritizuje suchost kapra.
Švagr, který všechno ví nejlíp.
Teta, která vám zcela upřímně řekne: „Vypadáš unaveně. To je věkem.“
A vy sedíte, usmíváte se a v duchu počítáte, kolik hodin terapie by stálo méně než tahle návštěva.
Samozřejmě nechybí klasika: soutěž o to, kdo má víc práce, víc starostí a horší manžela. Vánoce se mění na přehlídku životních frustrací, jen zabalenou do cukroví a falešného smíchu. A do toho děti skáčou po bytě, protože snědly osm lineckých a tři cukrové figurky, takže už vidí do jiné dimenze.
Kdykoli si řeknete, že letos to bude jiné, není. Tradice je silnější než vaše nervová soustava.
Někdo přinese dárky, které nikdo nechce, někdo přinese rady, které nikdo nepožádal. Nechybí ani věta „Já bych to takhle neudělala“ – univerzální dárek, který se opakuje rok co rok.
A přesto se na tyhle návštěvy vydáváme dobrovolně, protože Vánoce bez rodiny by byly… no, klidné. Možná až podezřele klidné. A taky – někde uvnitř je pořád malá naděje, že letos to opravdu bude lepší. Ale nebude.
Rodinné návštěvy jsou prostě součástí vánoční tradice, kterou přežíváme s úsměvem, skřípáním zubů a tichou mantrou: „Je to jen jednou za rok.“
A hlavně – po tom všem si člověk mnohem víc váží ticha doma.
