Článek
Šla jsem na zelenou. Normálně, bez sluchátek, bez mobilu v ruce, bez sprintu i bez váhání. Prostě jsem vstoupila na přechod ve chvíli, kdy mi semafor jasně řekl, že můžu. A přesto jsem skončila o krok od kapoty auta.
Řidička zabočovala. Rychle, sebejistě a bez pohledu tam, kam by se dívat měla. Kdybych se na poslední chvíli nezastavila, dnes tenhle text nepíšu. Ne proto, že bych udělala chybu, ale proto, že někdo jiný nezvládl základní situaci, která se v autoškole probírá hned na začátku.
Neomluvila se. Nezastavila. Jen zvedla ruce v gestu, které říkalo něco mezi „co po mně chceš“ a „vždyť se nic nestalo“. Jenže ono se to nestalo právě proto, že jsem byla dost pozorná já. A to je ten problém.
Postupně se z chodců stávají ti, kdo musí být neustále ve střehu. Ne proto, že by porušovali pravidla, ale proto, že nemohou spoléhat na ostatní. Zelená už není jistota, přechod už není bezpečný prostor, přednost je spíš teorie než praxe.
Řidičák dnes evidentně není známkou schopnosti vnímat provoz jako celek. Spíš jen dokladem, že někdo zvládl test a pár jízd. Empatie, předvídavost a respekt k těm nejslabším se do testových otázek nevejdou. A na silnicích je to znát.
Nejde o nenávist k řidičům. Jde o strach. O ten tichý, každodenní strach, kdy se i při zelené díváte doleva, doprava a ještě jednou doleva. Kdy počítáte s tím, že někdo „to stihne“, někdo „to neviděl“ a někdo „má přece přednost on“.
Dokud se znovu nenaučíme, že řízení auta není nárok, ale zodpovědnost, budou podobné situace přibývat. A chodci budou dál chodit na zelenou s pocitem, že dělají něco nebezpečného. Což je absurdní. A hlavně špatně.
