Článek
O čtyřicet minut později ležím na gauči, držím telefon deset centimetrů od obličeje a přemýšlím, jestli jsem v životě viděla víc, než jsem vlastně chtěla.
Ano.
Byla to diskuze na eMimino.
A ano. Bylo to přesně to, co si myslíte.
Začíná to vždycky nevinně.
„Holky, je tohle normální?“
A ty si řekneš:
Jasně, někdo potřebuje poradit. To je v pohodě. Pomůžeme si. Podržíme se.
Jsme přece dospělé ženy.
A pak přijde ten moment.
Ten moment, kdy zjistíš, že některé věci…
měly zůstat mezi člověkem a jeho gynekologem.
Popisy.
Detailní.
Velmi detailní.
Tak detailní, že najednou zvažuješ, jestli vůbec chceš mít oči.
A někde mezi tím si říkáš:
„Dobře. Tohle už je moc. Tohle zavírám.“
Nezavřeš.
Místo toho čteš dál.
Protože tě zajímá, co na to ostatní.
A tam to teprve začíná:
- „To je úplně v pohodě.“
- „Okamžitě k doktorovi!“
- „Měla jsem to samé a bylo to…“
- „Tohle jsem ještě neviděla.“
Perfektní kombinace klidu a absolutní paniky.
A pak se to stane.
Začneš přemýšlet.
„A co já?“
„Je tohle normální?“
„Neměla bych něco řešit?“
Gratuluju.
Přišla jsi jen číst.
Odcházíš s existenciální krizí.
A víš, co je na tom úplně nejlepší?
Že se tomu směješ.
Že si říkáš, že tohle je přehnané.
Že ty bys tohle nikdy…
A pak si vzpomeneš.
Na ten moment.
Ve tři ráno.
Kdy jsi taky googlila věc, kterou bys za normálních okolností nikdy neřekla nahlas.
Takže ne.
Nejsou to „divné diskuze“.
To jsme jen my.
Unavené.
Zvědavé.
Trochu vystresované.
A hlavně — s telefonem pořád v ruce.
A upřímně?
Zítra tam půjdu zase.
Jen na pět minut.
