Článek
Slavíci v přímém přenosu jsou něco mezi karaoke večerem na chatě a maturitním plesem, kde se organizátoři bojí přiznat, že už dávno ztratili seznam toho, co vlastně slavíme. Každý rok se tváříme, že jde o prestižní hudební ceny, ale ve skutečnosti sledujeme velkolepé divadlo nostalgie, které by se dalo přejmenovat na „Zpíváme, protože jsme nezmizeli z povrchu zemského“.
Z pódia se na nás valí recyklované hity, které pamatují ještě první vlnu e-mailů, a publikum tleská způsobem, ze kterého cítíte kombinaci kulturní povinnosti a lehké hanby. Moderátoři mezitím bojují o život s pointami, které by neprošly ani v kabaretu pro seniory, a kamery zabírají tváře hostů, kteří vypadají, jako by potřebovali sdílenou terapii.
A proč na to koukáme? Protože jsme národ, který má slabost pro tradice, i když už dávno nevíme, proč vznikly. Protože nás uklidňuje vědomí, že svět je sice chaotický, ale Slavíci budou pořád stejně trapní. A možná i proto, že v hloubi duše doufáme, že letos se stane něco, co se konečně bude dát bez uzardění sdílet na sociálních sítích.
Ale nestane. A my se stejně příští rok znovu sejdeme před obrazovkou. Masochismus? Možná. Národní identita? Spíš.
